Sen, kvůli němuž tolik dřel, až se v roce 2010 začínal dostávat do životní formy.
Sen, jenž se následně málem zbořil po příhodě, kterou sám Koukal líčil následovně: "Cosi jsem si nahmatal v tříslech, ale nevěnoval tomu pozornost. Pak jsem v září na jedné akci poprosil kamarádku lékařku, jestli by mi bulku neprohlídla. Byla uvolněná nálada..."
A tím na dlouhou dobu veselí úspěšného sportovce skončilo.
Diagnóza zněla jasně: rakovina varlat. Koukal měl před sebou tříměsíční tréninkový zápřah - právě nástup na něj zapíjel s kamarády na zmiňované akci - jenže místo dřiny na kurtu i mimo něj zněl jeho itinerář dost odlišně.
1) Okamžitý chirurgický zákrok.
2) Hned poté chemoterapie.
Kdo by tou dobou myslel na olympiádu?
Koukal, jemuž tehdy bylo 24 let, začal hned po operaci točit dokument, jenž má vrcholit právě hrami v Londýně. "Se vzkazem: Když si zajdete včas, můžete se nejen uzdravit, ale i vrátit do normálního života. Strašně moc chlapů mi píše, že něco takového mají. Nebo i ženské píšou, že to má jejich manžel," popisoval to Koukal v listopadu 2010 v rozhovoru pro Magazín DNES.
Mimo jiné v něm odpovídal na otázku, zda mu i po těžké životní zkoušce zůstane ctižádost na kurtu: "Když jsem teď byl hrát, byl jsem to zase já. Vlezu na kurt, cákne mi a na nic jiného nemyslím. Myslím, že jsou to řeči, že se člověku změní priority."
Teď se ukazuje, že měl pravdu. Sportovní kumšt zůstal, Koukal míří do Londýna a může dát razítko svému dokumentu. Ten se jmenuje Cesta snů.
