Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Krasobruslařská legenda Karol Divín: Užívám si Vancouver jako dědek

DIVÍN VE VANCOUVERU. Bývalý krasobruslař Karol Divín se 50 let po svém olympijském stříbře vypravil na zimní hry do Vancouveru. | foto: Tomáš Macek, MF DNES

17 2010
Vancouver (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Babička pocházela ze Slovenska, otec z Maďarska, maminka z Plzně. "Jsem Středoevropan," říká Karol Divín. S manželkou Mirkou žije v brněnském paneláku, svoji stříbrnou olympijskou medaili ze Squaw Valley 1960 nechal v Kanadě synovi, aby měl na něj památku. Ve Vancouveru se všichni zase sešli.

Divín coby host a jeden z trenérů Michala Březiny, jeho manželka, syn i stříbrná medaile. Před kulatými 50 lety ji vyválčil s natrženým hýžďovým svalem a rty rozkousanými bolestí, na ústa mu nasazovali kyslíkovou masku.

"Hodinu jsme pak po závodě čekali na výsledky u předpotopního počítače, velkého jako autobus, z nějž lezly sáhodlouhé listiny," vypráví. Na té nejdůležitější stálo: 2. místo Karol Divín.

Později jste prožil 17 let v Kanadě, pomáhal v Ontariu s tréninkem mistra světa Briana Orsera. Jak byste popsal Kanaďany?
Velice přátelští a pozitivní, ochotní pomoci, méně zahledění do sebe než Američané. Sociální systém je tu víc evropský, zdravotnictví a školy dostupnější než v USA, kde je vše věcí zisku. Tady neexistuje, aby někdo nebyl zdravotně pojištěný. Zato v USA je takových lidí 30 milionů.

Přirostla vám Kanada k srdci?
Jo. Příroda je tu drsná, ale krásná.

Proč jste se tedy v roce 2001 vracel do Brna?
Moje žena je v Brně doma a já jsem tam s ní taky doma. Lidi, se kterými chcete být, jsou nejdůležitější. Země je až na druhém místě.

Nyní jste v Kanadě znovu, v hledišti olympijského stadionu.
A spojuju příjemné s užitečným. Ve Vancouveru navštívím syna s rodinou i olympiádu.

Před 50 lety jste si ze Squaw Valley vezl olympijskou medaili. Po 50 letech je krasobruslení jiný sport?
Není. Jen technická kvalita je o třídu výš. Naším maximem byl trojitý rittberger – a to jen někdy. Moje éra byla érou dvojitých skoků.

Zato dnes se vedou bouřlivé diskuse, zda je správné, že Američan Lysacek vyhrál mistrovství světa bez čtverného skoku. Co myslíte vy?
Že Lysacek je i bez čtveráku nejkvalitnějším mužem z hlediska čistoty bruslení a spojovacích prvků. Náš sport není jen o skocích.

Dokážete si představit tyhle krasobruslaře, jak půl dne předvádějí povinné cviky?
Vůbec. To už je pryč. A je v pořádku, že je to pryč. (Povinné cviky byly do roku 1990 součástí závodu, bruslaři při nich vykreslovali na ledu předepsané obrazce).

Jak dlouho vám na hrách ve Squaw Valley povinné cviky trvaly?
Tehdy jsme jezdili pět cviků ve dvou dnech, dohromady 9 hodin. Pak byl den pauzy a volná jízda, krátký program ještě neexistoval. Bruslili jsme venku, stadion byl krytý jen z jedné strany.

Nemrzli jste?
Ale ne, bylo snesitelně. Vždycky jeden z nás nastoupil ke svému cviku, rozhodčí ho obklopili a pět dalších se v jedné třetině kluziště rozjíždělo. Bylo to jako čekání mezi disciplínami pro gymnasty. Docela jsem měl povinné cviky rád.

Jak dlouho jste je denně piloval?
Maximálně tři hodiny. Ale slyšel jsem o Peggy Flemingové (olympijská vítězka z USA), že jim věnovala na tréninku až šest hodin denně. To už bych z toho zblbnul.

K volným jízdám jste pak vyjížděli ve společenských oblecích, že?
No, my tomu říkali číšnický oblek. Prostě upnutý kabátek, aby nám nic nevylezlo. Až později přišly do módy látky z pružného materiálu, v těch se bruslilo líp.

Dnes se jen divíte všem těm módním kreacím na ledu?
Podívejte, všechno se vyvíjí. Hlavně se mi líbí, že krasobruslení je dnes mnohem víc rozšířené. Třeba támhle mladý Fernandez ze Španělska. Nebo Brazilec, Mexičan. V naší době závodilo tak 15 zemí.

Ti nejlepší inkasují desetitisíce dolarů, vy jste byli amatéři. Litujete?
Ne! Když bruslíte, nesmíte myslet na peníze. Víte co? Ve Squaw Valley jsme měli kapesné dva a půl dolaru na den. Stačilo mi na pohledy, co jsem odtud poslal, na známky a na jeden minidárek. Jenže to pro mě nehrálo roli.

Odměnu jste za medaili nedostal vůbec žádnou?
Ale jo, vedoucí výpravy mi přidal 50 dolarů. Což byla cena jednoho obleku, tak jsem si v Americe koupil kvalitní sako a kalhoty.

A doma, po návratu? Dnes je za stříbro 700 tisíc korun, v 60. letech byla třeba televize.
Já dostal od mého klubu Slovan Bratislava nábytek do obýváku za 10 tisíc korun. Navrch titul zasloužilého mistra sportu.

Užíval jste si tehdy olympiádu? Přijel jste do Squaw Valley zraněný, byly obavy, zda vůbec nastoupíte.
Užíval. Já měl to velké štěstí, že jsem byl hned na třech olympiádách, poprvé v Cortině 1956 ve dvaceti. Tam jsem neměl velké výsledkové ambice, ale pochopil jsem, jak je účast na olympiádě velká věc. Hlavně ji musíte brát pozitivně a motivace je pak obrovská. To připomínám i Michalovi (Březinovi).

Co ještě jste mu před závodem poradil?
Řekl jsem mu: Měj radost z toho, že vůbec na té olympiádě jsi. Ale koncentruj se na výkon, nenech se vyrušit tou spoustou nových vjemů, protože olympiáda je frmol i jarmark. Když to bude dobré, první desítka je v Michalových silách. To je v jeho věku velice nadějné.

V Soči 2014 už pojede o medaili?
Jestli se bude zlepšovat jako doposud, tak ano. Každý rok ukáže skok nahoru. Konkurence těch lepších ho nesráží, naopak ho pozitivně motivuje – a to je dobře.

Při jeho jízdách vidí celý svět na televizní grafice i vaše jméno, jste tam uveden s dalšími dvěma trenéry. Jste na to hrdý?
No já jsem spíš mentor v pozadí. (Manželka namítá: Ale dyť tam za ním na led chodíš třikrát týdně.) To bylo tak. Když se před 7 lety v Praze rozhodlo, že Vancouver bude mít olympiádu, měl Michal dvanáct let a já mu říkám: Jsi šikovný, tak když budeš i pilný, v devatenácti pojedeš do Vancouveru na olympiádu. A vidíte, stalo se. Před třemi lety začal dostávat i stipendium od ISU, asi 5 000 dolarů ročně na lepší boty nebo na trénink v Oberstdorfu, a mě udělali oficiálně jeho mentorem. Měl jsem dohlížet na to, aby peníze správně využil.
Což činil.

Když jste tady s ním, láká vás to vzít brusle a proletět se zase po tom ledu?
Kdepak. Já si jen vychutnávám, že 50 let po té mé úspěšné olympiádě jsem tady s tímhletím mladíkem – a prožívám to jako správný dědek.

Ale občas se v Brně jdete sklouznout, to si přece neodpustíte.
Byli jsme na Silvestra. Klouzat sem a tam můžu, jenže kyčel mám umělou, víte? Skoky už neudělám a z piruety bych utočil jen pár otáček. Ale ty hrany bruslí na ledu pořád cítím, to jo.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze