Vzpomínáte často na Nagano?
Míň než dřív. Medaili mám v bance. Už jsem ji dlouho neviděl. Když byly děti menší, běželo u nás video s Naganem každou chvíli. Ten nejmladší se na to pořád chtěl koukat.
Byl na vás hrdý, že?
Á, já nevím (ošívá se). Asi jo.
Je to fajn vzpomínání, to neříkejte.
Hlavně si člověk uvědomí, jak už je to dávno. Hrozný, jak to letí. Ale tak to chodí, život utíká. Myslím na to, že si zařídím místnost, kam si vystavím poháry, zarámuji výstřižky z novin, fotky. Hlavně z Nagana.
Jaké třeba?
Mám dvě fotky, které by časem mohly být cennější. Jedna je z tiskovky po příletu z Nagana. Sedím vedle Jágra a oba se smějeme. Na druhé po zápase gratuluju Haškovi.
Může se někdy Nagano opakovat?
Ano. Ale i když - tenkrát to bylo něco zvláštního. Jeli tam poprvé hráči z NHL. Výjimečnosti turnaje pomohlo, že kvůli časovým posunům se hrálo v šest ráno našeho času, lidé pak nechodili do práce. Přesto věřím, že když teď kluci v Turíně vyhrají, vypukne mezi lidmi podobné šílenství.
Těšíte se na olympiádu?
Užiju si to. "Gól" si zakřičím, ale nehrozí, abych kvůli nervozitě odcházel od obrazovky třeba do kuchyně.
Podívejte na Haška, je mu 41 a září. Nehlodají ve vás myšlenky na návrat k hokeji?
Občas mě to napadne. Ale už rok a půl nic nedělám. Trvalo by pár měsíců, než bych se dostal do kondice.
Měl jste nabídky?
Bavili jsme se s Fandou Výborným ze Sparty, ptali se kamarádi z přeboru. Odmítl jsem. Zpohodlněl jsem, rodinný život se mi nechce opouštět.
