Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 19. srpna 2017 Ludvík

Lékaři řekli Hákové: Konec. Chyba

22 2002
Horní Branná - Tu chvíli si Eva Háková pamatuje přesně: 27. červen, jedenáct hodin dopoledne. V Jizerských horách trénovala na kole, v plné rychlosti zajela do výmolu, který ji vymrštil do vzduchu. "Vím o každé setině, co se dělo. Bohužel." Letěla dlouho, snad třicet metrů. Najednou všechno ztichlo, bylo mrtvo. "Pak už jsem cítila jenom bolest." Natřikrát zlomená klíční kost, zmrzačené rameno. Místo přípravy na olympijskou biatlonovou sezonu jí lékaři tvrdili, že už nikdy nebude závodit. A jestli, tak nejdřív za rok.

"Ortopedi, chirurgové, žádný doktor mi nedal šanci."  A kdyby tenkrát neprocházela náhodou kolem učitelka z místní školy a nezavolala záchranku,  mohlo být ještě hůř. Šest týdnů zraněnou kost fixovaly dráty, o pět měsíců později, po dvou operacích, ta samá  žena prožila jeden z nejemotivnějších okamžiků svého života. V přímém souboji o olympiádu  porazila kolegyni Radku Doskočilovou a získala poslední volné místo v Salt Lake City. Kdyby neuspěla, možná by ve dvaatřiceti ukončila kariéru.

V cíli Světového poháru v Oberhofu se obě ženy rozplakaly: Doskočilová smutnila jako nikdy dřív, z Hákové spadl balvan pochybností. "Chtěla jsem se omluvit, ale povolily mi nervy. Člověk se ani nemohl bránit."

"Bylo to jako z hororu, před poslední střeleckou položkou  ještě jela na olympiádu Radka," říká trenér Vlastimil Jakeš. Pak však Doskočilová dvakrát  minula, musela obkroužit trestná kola, a v ten moment ji Háková předjela, protože zastřílela  bezchybně.

Byl to krutý systém bez opravné zkoušky. Ty končíš! Ty jedeš! Rozhodlo šest vteřin. "Měla jsem víc štěstí, nejsem lepší," říká Háková. Před deseti lety ji právě takový rozdíl vyřadil z olympiády v Albertville, jinak by se teď  Háková chystala už na čtvrté hry.

Poslední sezony hlavně marodila. Nejdřív ji dlouho trápily problémy se štítnou žlázou.  „Přetáhl se mi budík,“ popisuje Háková, jak ji tělo přestalo poslouchat. "Musela jsem vypnout." Když se dala dohromady a začala trénovat, přišla havárie na kole. "Kdybych se vzdala, asi by mě už nikdo na závodech neviděl. Jenže já jsem nestačila zírat, jak se všechno léčilo. Tělo se poddávalo zátěži."

Háková, matka jedenáctileté Veroniky, je  bez konkurence nejstarší v ženském týmu. "Taková starší ségra," poví. "Ale ne žádná chůva."  Zatím ji po zranění chybí síla a dynamika, ale je to bojovnice. V Salt Lake City zřejmě poběží štafetu. "Eva je rváč, když vidí před sebou soupeřku, žene se  za ní. Nezmatkuje. Štafetu nikdy nepokazila," tvrdí trenér Jakeš.

A právě štafeta může mít pro biatlonistky zvláštní kouzlo. Družstvo, které do Ameriky zítra odletí, by se mohlo protlačit do první šestky. "A když se to nepovede? Mám zdravé dítě a šťastnou rodinu," řekne Háková vyrovnaně.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze