Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Žena, co to nevzdala. Ochrnutá Íránka má vlastní triumf: chuť k životu

Íránská lukostřelkyně Zahra Nematiová na olympijských hrách v Riu de Janeiro. | foto: Reuters

11 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Autobusy kmitají tam a zpátky. Lidé nejprve ucpávají přilehlou stanici metra, pak korzují Olympijským parkem. Těch peněz, co všude visí ve vzduchu od sponzorů přes reklamní předměty, za vstupenky, pití, jídlo...

Není těžké podlehnout dojmu, že se z her stal gigantický mumraj, ztělesnění komerce. Krásný boj sportovců o triumfy, ale zároveň pohřebiště původní myšlenky, že není klíčové zvítězit, nýbrž být při tom.

Zahra Nematiová vás přesvědčí, že se strašně pletete. Aspoň v jejím případě ano.

Pořád se smála. Chápete to?

Tohle je místo, kde se Rio de Janeiro obvykle rozpulzuje na maximum. Sambodrom navržený legendou Oscarem Niemeyerem; tady se tančí, tudy procházejí průvody neuvěřitelně barevných vozů a svůdně se vlnících tanečnic. Nyní je Sambadrome Marques de Sapucaí dějištěm olympijské lukostřelby.

Zahra Nematiová už v ní nezávodí. Skončila první den, dojata v slzách tím, jak jí diváci aplaudovali za každý vystřelený šíp, zatímco vítěznou Rusku Innu Stěpanovovou „odměnili“ leda hlubokým tichem.

„Udělala jsem maximum, ale soupeřka byla lepší,“ vzkázala Íránka prostřednictvím tlumočníka. A vzkázala to ze svého vozíku.

Nematiová se původně chtěla dostat na olympiádu v taekwondu, které dělala od základní školy. Jako děcko byla jak šídlo, neustále někam lítala, kmitala sem a tam.

A pak to přišlo. Autonehoda. V osmnácti letech. Končí ochrnutá. Dokument, ve kterém popisuje svůj příběh, ji ukazuje na staré fotce, kde její mladá tvář tak kontrastuje se zažloutlou dekou, která jí překrývá nohy, jež navždy přestaly sloužit. „Bylo to pro mě jako pro sportovkyni podobné, jako kdyby pianista přišel o ruce,“ řekla. „Málem jsem přišla o život. Ale dostala jsem šanci žít.“

Místo taekwonda objevila lukostřelbu. „Dala mi sílu a já konečně poznala, co síla znamená,“ líčí. Její matka se ve zmíněném dokumentu rozpláče, když popisuje, jaká její dcera je: „Pořád se smála, nikdy si nestěžovala. Chápete to?“

Íránská lukostřelkyně Zahra Nematiová na olympijských hrách v Riu de Janeiro.
Íránská lukostřelkyně Zahra Nematiová na olympijských hrách v Riu de Janeiro.

Díky ní se Írán radoval z prvního ženského zlata na paralympiádě, zvítězila v Londýně 2012 a pronesla: „Chtěla jsem ukázat mladým lidem v naší zemi a především dívkám, že íránské ženy nejsou o nic horší než ty odjinud. Že i my můžeme vyhrávat medaile. Tenhle stereotyp jsem toužila zlomit.“

Povedlo se. A nyní už má za sebou i start na olympiádě. Nematiová tím patří do uzoučké skupiny sportovců, kteří startovali na letních hrách i na paralympiádě. Zástavu se symbolem své země hrdě držela v Riu 5.srpna a íránskou vlajkonoškou bude i v září.

Lidé, spatřete záblesk naděje

V Brazílii v tomto směru není sama, Austrálii ve stolním tenise reprezentovala Melissa Taperová, která má ochrnutou pravou ruku. Jako nemluvně proto ani nemohla lézt po čtyřech a musela počkat na první krůčky. I ona plakala, když svůj příběh vyprávěla: „Mám za sebou dost dlouhou cestu plnou pádů, útrap. Nebylo to nic jednoduchého. Pokud to někomu pomůže, jen lépe.“

Nejznámějším z podobných osudů jen ten Oscara Pistoriuse, byť jeho poutavá sportovní story skončila dost neslavně. V lukostřelbě se totéž jako Íránce povedlo v roce 1996 Italce Paole Fantatové.

To, aby obří zemi u Perského zálivu vybojovala první paralympijské zlato, bylo pro Nematiovou osobní misí. Dřela, když ostatní měli tréninku dost. „Slíbila jsem si, že to zvládnu. Nejdůležitější je uvěřit sám v sebe. Uvěřit v to, že cokoli na světě se může proměnit v realitu,“ popisuje a od ní to zní věrohodně.

I její manžel je íránským paralympikem, také v lukostřelbě. „Zjistili jsme, že se problémy řeší mnohem snadněji, když jste na ně dva.“

Na olympiádě v Riu měla ke zlatu daleko, skončila hned při první příležitosti. Přiznala, že na ni dolehl tlak her, velikost okamžiku.

Jenže u ní o výsledky v první řadě nejde. „Chci, aby ostatní lidé s postižením uviděli záblesk naděje,“ pronesla.

Pokud tohle není smysl olympiády, tak co už?







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze