Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Neděle 20. srpna 2017 Bernard

Máme slavného tátu, říká Eva Šebrlová

28 2004
Atény - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Pohledná blondýnka seděla v deváté řadě, skoro u atletické dráhy. Naproti ní, v obrovském olivovém pylonu, plápolal olympijský oheň. Byla středa, pár minut po desáté večer. "Už jdou," vykřikla Eva Šebrlová. K nenápadným stupínkům pro vítěze kráčel její muž, olympijský vítěz v desetiboji. "Jéžiš, ten je daleko."

Fotila, i když byla aspoň sto metrů od něho, navíc mu neviděla do tváře, protože seděla bokem. "Musím mít památku," říkala.

Roman Šebrle dostal zlatou medaili a jeho žena povstala. S ní sedmdesát tisíc lidí. Hrála česká hymna. Poprvé na olympijských hrách v Aténách.

Už je to stvrzené, váš Roman má zlato na krku. Máte doma olympijského vítěze. Jaké to je?
Pořád mi to nedochází. Chybí mi slova. Už má medaili. Rozumíte? Kvůli tomu makal jako zběsilej.

Stála jste nehnutě a pozorovala, jak dojatý manžel zpívá hymnu. Co vám běželo hlavou?
Říkala jsem si: No ne, ještě před pár lety to byl malý kluk a vyroste z něj takový borec. Nevěřím tomu. Jako bych ho viděla poprvé.

Jaké to tenkrát bylo? Láska na první pohled?
To ne, spíš pozvolna. My se znali od dráhy, já běhala osmistovku, zdravili jsme se. Ale nic víc. Já měla přítele. Zabil se mi při bouračce.

Před sedmi lety jste spolu odjeli na soustředění atletů do Vysokých Tater. A vrátila jste se sama...
Bylo to strašné, nejhorší dny v životě. Chodila jsem na tréninky skoro nikdo se se mnou nebavil. Možná se báli. Romča byl jediný pohodě.

Utěšoval vás?
Ne, ale bavili jsme se. Když jsem mohla mluvit o normálních věcech, bylo mi najednou líp. Vzpomínám si, to mohl být listopad, kdy mi pan Váňa, který trénoval desetibojaře, říkal: Evi, vy snad spolu něco máte.

A měli?
Vážně ne, byli jsme kamarádi. Potom nás pozvala kamarádka Jarka na silvestrovský večírek a tam jsme se dali dohromady.

Bylo to osudové?
Tehdy jsem to netušila. Trvalo delší čas, než jsem se pořádně zamilovala. Ale už nám to zůstalo je nám hezky.

Jaký byl?
Skromný, hodný. Když jsem ho poznávala, byl hodně stydlivý. Ptám se sama sebe: Je tenhle klučina pro mě? Já byla určitě dospělejší, malinko drzejší. A on zábavný. Takový velký kluk. Prostě Šéba.

Tak jste mu říkala? Jeho přezdívkou?
Jen chvíli. Když jsme spolu začali chodit, řekl, ať toho Šébu vynechám. Že mu tak říkají kamarádi. A já přece kamarád nejsem.

Když v roce 1995 přišel z Rychnova do Prahy...
Jo, to byl takovej jantárek. Jako každý, kdo přijde z vesnice do velkoměsta. Byla jsem na začátku stejná, ale přišla jsem už v šestnácti z Olomouce, stačila jsem se otrkat. Taky jsem chvíli vydělávala víc než on.

O Vánocích mu svaly vždycky opadnou Teď drží rodinnou kasu manžel?
Jasně. Já dostávám tři a půl tisíce mateřskou, on mi dává něco málo na kreditní kartu (smích).

Je i pánem domu?
Říká sice, že jo, ale spíš myslím, že šéfuju já. Ne, vážně. Já šéfuju v kuchyni, on ve zbytku.

Hodně vyvařujete? Co si žádá atletický král?
Moc zhýčkaný není, ale má rád teplé obědy i večeře. Povídá: Evi, studené, až skončím s atletikou.

To bude kdy? Tušíte?
Jéj, je to mladej kluk, proč by myslel na konec? Za šest let? Za osm? Jen ať vydrží.

Mluvila jste o jídle. Řekněte, co má rád?
Určitě knedlo vepřo zelo, co jsem se naučila od mamky. Taky rajskou, svíčkovou. On je omáčkovej. Vyprávěl o tom, jak se teď těší, že se konečně nají. Přežeru se, říkal.
Díky bohu, že nemá po kom ztloustnout. Ale ne, mně by se líbil i tlustej.

Opravdu? Po jeho vypracovaném těle určitě touží spousta žen.
Jen se přijďte podívat po Vánocích, když mu svaly opadnou. (smích)

Takže do jeho těla jste se nezakoukala?
On takový svalnatec nebýval. Navíc vím, že když skončí s atletikou, bude zase normální. Ale pozor: já se nezakoukala do něj, to on do mě. Sice tvrdí, že ne, ale přišel si pro mě? Přišel! Tak vidíte.

Zapomene Roman někdy na vaše výročí?
Hm, on je prostě takovej. Pamatuju rok 2000, byl na soustředění v Austrálii před olympiádou. Odjížděl a napsal si do telefonu, že nesmí zapomenout na moje narozeniny. Zavolám ti, určitě. Zapomněl, volá druhý den a já na něj: Hele, měla jsem narozeniny. A on na to: Jéžišmarja, to je průšvih.

A byl?
Ne, odpuštěno.

Pamatujete, jak vás žádal o ruku?
Jasně, byli jsme v restauraci, bylo plno. On si decentně kleknul na koleno a zeptal se: Vezmeš si mě? Nejdřív jsem řekla ano, ale pak se ho ptala, jestli by nešlo počkat do roku 2001. On měl před olympiádou v Sydney, já před maturitou. Nějak jsem nechápala, proč spěchá, ale všechno vyšlo.

Tehdy vyprávěl, že na děti nespěchá. Přitom za pár měsíců se narodil Štěpán.
Za pár měsíců? Za dva roky. Chtěli jsme sice ještě chvíli počkat, ale znáte to. Plány se občas mění.

U jednoho potomka nezůstane, jak jsem slyšel.
To rozhodně ne. Roman chce tři a víc, snad rovnou mateřskou školu.  Co blázníš, povídám mu. Tři budou stačit. Dva plus jedna. Dva kloučci a jedna holčička, už si to takhle malujeme.

Už teď máte doma dva kluky, i když jeden je táta toho druhého. Nelitujete? Jezdila jste po šampionátech, byla s partou sportovců.
Ale já jsem pořád. Jsem na stadionu? Jsem. Je to atletika? Je. Mám to jako zpestření, baví mě to.

A když je Roman na soustředění?
Často jezdíme s ním, jinak to prostě musíme vydržet sami. Udělám každý den plán, kam zajít, co zařídit, co nakoupit. Pořád je co dělat. A když ne, mám spoustu kamarádek, tak kecáme. Myslím, že to utužuje náš vztah, když jsme třeba měsíc sami. Po sedmi letech si připadám, jako bychom spolu byli pár měsíců. Jsem zamilovaná. Po maturitě jste chtěla jít na trenérský kurz. Ale zase jste dala přednost manželovi. Někdy si říkám, že jsem to mohla zkusit, abych mohla trénovat děti. Bylo to na tři roky. Ale Romča chtěl mít děti. Ještě jsem ho chtěla vyhecovat, ať se učí se mnou. Jenže on je hrozný lenoch, vedle něj jsem zlenivěla taky.

To mi povězte, jak může lenoch vládnout desetiboji.
Taky se divím. Když jsem ho poznala, šidil tréninky, flákal to. Já byla důsledná, ve všem. Jedla jsem zdravě, protahovala se, všechno odevzdávala atletice. A on? Odjel si domů, kdy chtěl. Pařil, bavil se. Když měl jít trénovat, povídal: Jdu na brusle, to je stejný. A to byl rok 2000, stříbrná olympiáda v Sydney.

Dneska už tréninky nešidí? Změnil se?
Dospěl, zmužněl. Uvědomuje si spoustu věcí, které dřív nevnímal.  Když se narodil Štěpán, změnil se mu život. Je to oddanej táta. A vůbec, ve všem si začíná dávat bacha. Když se zranil, poznal, že se blbosti nevyplácejí.

Jaký vlastně Roman Šebrle je? Co ho rozčílí?
Jedině když v něčem prohrává. A jinak? On se nedovede zlobit.

Nikdy?
Je spíš lítostivej, někdy nešťastnej. Dává to najevo.

Po konci desetiboje za vámi lezl z tartanu do hlediště. Pak přiznal, že jste zaslzeli.
To má pravdu a nebylo to poprvé. Vlastně kvůli slzám jsem si ho všimla. Když umřel Martin, byl to jedinej kluk na pohřbu, který plakal. Zabil se mu kamarád. Byl nešťastný.

Paní Šimůnková, maminka vašeho bývalého přítele, se vám občas stará o synka, že?
Je to vlastně třetí, adoptivní babička. Ona byla tenkrát ráda, že jsem s Romanem začala chodit. Čím dřív zapomeneš, tím líp, říkala. Romču si zamilovala. A našeho Štěpánka, o tom ani nemluvím.

Čím vám manžel udělá největší radost? Přinese někdy kytici?
Občas si vzpomene. Ale mně stačí, když je zdravý a může vyhrávat. Druhé místo je krásné, ale on se připravuje tak, aby vyhrával. Je nejlepší, nejvíc tomu obětuje.

Vážně ho nic nerozzlobí?
Leda když si z něho dělám srandu.

Hele, ty neumíš vařit a ostatní chlapi jo. Co s tebou? Nechá se vyhecovat? Snadno, hodně snadno. Soutěžil by ve všem. Se mnou jedině v kartách. Ale to jídlo... Vždycky odjíždím na tři dny pryč a dávám pokyny: Uvař si tohle a tohle. Nech to na mně, já to umím, neboj se, uvařím si.

A uvaří?
Prý ano, já to nikdy nejedla. Pak volá a vypráví: Udělal jsem si výýýýborný masíčko.

Doma pomáhá?
No jo, kutil Tim. Zatluče hřebík do zdi, pověsí obraz. Docela rovně. Koupili jsme velkou houpačku pro malého. Jsou v tom prolejzačky, je docela složitá. A Romča ji celou složil. Jen ji ještě nezatloukl do země, takže se mnou se to převrátí.

Říkala jste dětskou houpačku, ne?
To jo, ale budeme tam blbnout všichni. Taky snad uděláme na zahradě trampolínu a malý skokánek do vody. Ale to už si Roman pozve odborníky.

Bílého labradora už nechce?
Už ne. Zjistil, že je to strašná starost. Máme kocoura, perskou činčilu. Já hlídám Štěpána, táta hlídá kočku. Ať se stará.

Když přijde domů nad ránem, jak ho vítáte?
Štěstí, že nemá rád alkohol, dělá se mu po něm špatně. Proč ty vlastně nezajdeš do hospody? ptám se ho.

Co on?
Radši budu s váma. Ale já bych chtěla jít, přemlouvám ho. Ne, nechoď! Pak je naštvaný, že bych si chtěla vyjít. Jasně, že nejdu, jen ho ponoukám.

Kdy jste byli naposledy na diskotéce?
Je to čtvrt roku, dva měsíce. Chodíme s partou, společně, abychom se bavili. A Romča? Většinou trsá, ale tentokrát byl naštvaný, že hráli blbě. Když moje dvě kamarádky neměly přítele, chodili jsme ve čtyřech a všichni kolem se domýšleli, která je ta jeho manželka.

Do kina se taky dostanete?
Jasně, než odjel do Atén, tak jsme byli. Jenže nedávali nic moc, zůstali jsme v dětském koutku. Radím mu. Ale on neposlouchá.

Jak jste vlastně prožívala jeho zlatý závod?
Byly to nervy. Potily se mi ruce. Nejhorší to bylo na tyči, při osmé disciplíně. Byl to zlom, ještě mohl skončit druhý, kdyby neskočil 480. Ale Romča to přeletěl. V ten moment vyhrál.

Říkal, že byl nervózní jako pes.
No jo. Než odletěl do Atén, měl tep 200. Celej se klepal. A já taky. Když jsem ještě závodila, nikdy jsem tak nervózní nebyla.

Radíte mu při závodech?
Furt! Ale on neposlouchá. Třeba před závěrečnou patnáctistovkou počítám, jaký čas musí běžet, aby získal 8900 bodů. Musíš to rozběhnout takhle a takhle. A on: Hm, to určitě. Naposledy při halovém mistrovství světa jsem mu poslala esemesku, jaký musí mít čas. Tolik a tolik a držím palce. Jenže jsem to omylem poslala kamarádce.

Před olympiádou jste si prohlíželi medaile. Oba jste snili o zlaté, že?
Oba. Je krásná, pasuje nám do sbírky v obýváku. Máme je ve stole pod sklem, ale musíme udělat místo. Ta olympijská už se tam nevejde.

Co Romanovi udělá největší radost?
Štěpánek. A doufám, že i já. Je rád, když si odpočine od atletiky. Pojedeme do Tuniska, bude klid. Půjdeme na golf.

Všichni?
Jasně. Taky mě donutil, je to dobrý relax. I malý už má svou hůl. Plastovou, chodí s ní spát. I do restaurace.

Taková normální rodinka, co?
Jsme normální rodina, akorát máme slavnýho tátu.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze