Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 22. srpna 2017 Bohuslav

Zlatá máma. Nenahraditelný průvodce Martiny Sáblíkové na cestě za úspěchy

Eva a Martina Sáblíkovy. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

6 2014
Zatímco Martina Sáblíková se chystá na olympiádu už potřetí, její maminka poletí poprvé. Na tribuně bude Eva Sáblíková v Soči křičet, trnout a snad znovu i plakat štěstím. Dcera Martina je po čtyřech letech opět největším trumfem české olympijské výpravy.

Její Martina na ni v kanceláři hledí z každé zdi a z každého rohu. Napočítám 14 fotografií rozmístěných po místnosti. Většina s věnováním od dcery. "Mamušce dušičce," stojí tady. Na další slečna Sáblíková píše: "Mamce, schíze, s láskou Marťa."

Druhou nepřehlédnutelnou věcí jsou v kanceláři stohy papírů, které se účetní Eva Sáblíková snaží třídit. Její dny jsou nyní hektické. "Dělala jsem daňové přiznání k DPH, pak přiznání k silniční dani a změny daně z nemovitosti. Do 15. února musí být vyúčtování za zaměstnance a do konce března klasické daně.“

Mezitím si odskočí do Soči. Poprvé uvidí na vlastní oči dceru, jak závodí na olympijských hrách. "Olympiáda bude pro mě takovým týdenním vydechnutím," povídá.

Trumfy pro Soči

Profily českých nadějí

Seriál vám představoval 10 nadějí české výpravy pro olympijské hry v Soči.

Už vyšlo:

Neberete si tam práci s sebou?
Ne ne, jedu si to tam užít. A nebudu přece platit za nadměrná kila. Ona ta lejstra něco váží.

Jaká jste fanynka, když vaše dcera závodí?
Hodně hlučná. Fakt křičím. To jde ze mě, nemůžu si pomoct. Na začátku závodu sedím. Když projede kolem mě, tak křičím – a poslední dvě tři kola už si stoupám. Ale podobné je to i doma, když ji sleduju jen v televizi. Pokud jde o noční závody z Ameriky, tak při nich křičím i kolem půlnoci.

Budíte sousedy?
No, přítel se obával, aby na mě někdo nezavolal policajty, že ruším noční klid.

Jaký máte tep, když Martina jede?
Nezměřitelný.

A nemáte problémy s tlakem?
Já mám spíš nízký tlak. Takže pokud se mi zvýší, nevadí to. Martina je vlastně i léčebný prostředek.

Martina Sáblíková s nákrčníkem se v Soči připravuje na další životní závody:

Vzpomenete si, co jste prováděla, když získala před čtyřmi lety ve Vancouveru své první olympijské zlato?
Tehdy k nám přišli fandit i sestřenice s manželem a dvěma holčičkami a byly tam i štáby všech tří televizí. Nejdřív jsem měla při závodě nehty zaryté do dlaní a ty byly úplně do krve rozedřené, jak jsem držela pěsti. A pak jsem pořád brečela dojetím. I později, když si šla stoupnout na stupně. Já už brečím i teď, jak si na to vzpomenu.

Po závodě vám tehdy Martina zatelefonovala. Jaká byla její první slova?
Mami, mám to! Ona juchala a já zase bulela, jak jsem ji slyšela. To by asi prožívala každá máma.

Eva a Martina Sáblíkovy.
Eva a Martina Sáblíkovy.

Najdete si v Soči na sebe s Martinou vůbec čas?
Věřím tomu. Ale že bych ji přemlouvala, že ji tam musím vidět, to ne. Jsou to její závody, její olympiáda a ona je musí prožít se všemi rituály, na které je zvyklá. I když za ní jezdíme na Světové poháry, pokaždé čekáme, až za námi po závodě přijde. Nikdy ji nenavštěvuju třeba v hotelu.

Pořád se o ni bojíte, kdykoli někam jede nebo letí?
Jo. Už jsme domluvené, že jakmile dorazí na místo, hned mi posílá textovku. Třeba napíše jen město, kam dorazila. Přijde mi SMS s jedním slovem: Collalbo. Nebo: Hamar. To mi stačí. Chápu, že je z cesty utahaná. Z Ameriky posílá zprávu třeba o půl čtvrté ráno našeho času. Ví, že stejně spím jen na půl oka a čekám na to. Přes den si pak zavoláme přes Skype a povíme si víc, ale ta první zpráva bývá strohá.

Před třemi lety, při její cestě na Světový pohár do Moskvy, vám muselo být strašně.
Tehdy tam letěla i s Milčou (bratrem Milanem). V tu chvíli jsem myslela, že jsem přišla o obě děti. Hrůza.

Na letišti Domodědovo, kde měla přistávat, toho dne teroristický útok připravil o život 36 lidí.
Martina mi předtím psala naštvaně z Prahy, že ještě neodletěli, protože mají hodinu zpoždění. Pak jsem přišla z práce domů a ona se pořád neozývala. Pustím zprávy a tam vidím, co se na tom letišti děje. Krve by se ve mně nedořezal. A SMS pořád žádná, nic. Jak já hypnotizovala ten telefon! A asi pět minut poté konečně přišla textovka: Mami, všechno O. K., odklonili nás na jiné letiště. V tu chvíli jsem děkovala Praze, že měli zpoždění.

Martina Sáblíková

Narozena: 27. 5. 1987 v Nové Městě na Moravě. 171 cm, 53 kg, svobododná.
Disciplína: rychlobruslení (1500 m, 3000 m, 5 000 m)
Největší úspěchy: OH: 2006 - 4. (5000 m), 7. (3000 m); 2010 - 2x zlato (3000 m a 5000 m) a bronz (1500 m). MS 2007 - 2x zlato (3000 a 5000 m), 2008 - zlato (5000 m); 2009 - 2x zlato (5000 m a víceboj) a stříbro (3000 m); 2010 - zlato (víceboj); 2011 - zlato (5000 m), stříbro (3000 m) a bronz (víceboj); 2012 - 2x zlato (3000 a 5000 m) a stříbro (víceboj); 2013 - zlato (5000 m) a stříbro (3000 m); 7x celková vítězka SP na dlouhých tratích (2007-13).

Před zahájením her v Soči se množí i výhrůžky teroristů. Jak na ně reagujete?
Jo, mám strach. To bych musela být šílenec, kdybych neměla. Proč něco takového dělají? Olympiáda je svátek sportovců a ti nemohou za to, že se někdo s někým nepohodl. Jak někdo může souhlasit se sebevražednými útoky? I ti lidé mají nějaký život a měli by ho prožít, a ne přemýšlet o tom, jak komu ublížit. Život je tak strašně krátký, že by si ho měli vážit. Nejsem politik, možná tomu nerozumím, ale jsem máma. A každého zbytečně zmařeného lidského života je mi strašně líto.

Ale že byste na hry z opatrnosti neodletěla, vás nenapadlo, že?
Copak jsem měla říct: Já nikam nejedu, já mám strach? To ne! Přesně tohle ti teroristé chtějí, takový je cíl jejich vydírání. A já nesnáším vydírání. Vyděračům se nemá ustupovat. Snažím se nepřipouštět si strach. S přítelem jsme se domlouvali, že se tam od sebe nehneme. Říkal mi: Budu tě chránit jako oko v hlavě. Asi jako když jsme byli v Egyptě. Tam jsem si také nepřipadala úplně bezpečně.

Vraťme se k Martině. Které vlastnosti si na své dceři vážíte nejvíc?
Skromnosti, vytrvalosti, houževnatosti.

Znám ji i jako hyperaktivní – a občas sympaticky oprsklou holku.
To je třeba, každá ženská má být oprsklá. Jak se to říká: Budeš-li sedávat, panenko, v koutě...

Kdy se poprvé ukázalo, že bude soutěživým typem?
Možná, když už v osmi měsících začala chodit. Byla drobounká, v roce měla jen osm a půl kila. Jedla pořádně, ale všechno to vyběhala. Ona byla taková frčka, že jste se jen otočil a byla rázem na druhé straně pokoje. A soutěžila už ve školce. Nebo s dědou na zahrádce, od sloupu ke sloupu. Vždycky za mnou přišla a povídá: Já dědu zase nepředběhla, zase byl rychlejší.

Na co ještě byla šikovná?
Zpívat jí šlo, ve škole chvíli chodila i do pěveckého sboru Žďáráček. Jenže děcka se jí smála, že se ještě nenaučila slova, tak tam chodit přestala. A docela šikovná byla na ruční práce. Jednou mi vyšila k narozeninám růži. Ale co se týče pletení, říkala mi: Mami, jak se v tom můžeš vyznat?

Eva a Martina Sáblíkovy.

Ze školy nosila i poznámky?
Taky! Třeba: Jezdila po kolenou po třídě. Ale většinou za vyrušování.

K učení se měla?
Šla jsem po ní. V tom jsme stáli s Petrem (trenérem Novákem) proti sobě. On říkal, že nemůže mít pořád jen jedničky. Já mu odpovídala: Prosím tě, Petře, až bude na střední, ať si má čtyřky, ale ze základky se na střední se čtyřkami nedostane. Jednou jsem ji dokonce kvůli špatné známce nepustila na trénink.

To musel kouč zuřit.
V tom jsem byla neoblomná, i kdyby mě ukecávalo deset Petrů. Pak věděla, že se učit prostě musí. I když na druhou stranu jsem jí s některými věcmi i pomáhala. Třeba tím, že jsem za ni četla knížky a psala z nich výpisky pro čtenářský deník. Marťa si je pak jenom přepsala vlastní rukou.

I do úklidu jste ji musela občas nutit?
Já ne. Občas ji dokonce chytla uklízecí mánie. Ale při návratech ze závodů nebo soustředění vytahali s bráchou spoustu věcí a některé ani do skříně nedávali. Ovšem když věděli, že má přijít na návštěvu dědeček, měli vždycky nádherně uklizený pokoj.

Proč?
Protože když byli malí, přišel dědeček, oni byli zrovna na tréninku a v pokojíčku měli děsný binec. A děda jim všechny ty věci, co tam měli, zauzloval do sebe a zastlal do postele. Od té doby, jakmile měl přijít, začínali rychle uklízet.

Martina Sáblíková o mamince

Je pohodová, hodně starostlivá, zábavná a hlavně: můžu se na ni ve všem spolehnout. To je ta největší výhoda.
Co jí jde nejlíp ze všeho? Asi vaření. Hrozně mi od mamky poslední dobou chutná vařená zelenina s dušeným hovězím masem. Po tom se mohu utlouct.
Jo, občas začne vyšilovat, když náhodou nenapíšu. Ale pokud se mi nedaří nebo mám jiné problémy, je to právě mamka, s kým si hodně píšu nebo volám. Potřebuju od ní slyšet, aby mi řekla: Ty to zvládneš.
Se závodním sportem musela kvůli úrazu skončit už ve dvanácti.
Ale když jde na kolo nebo do posilovny, je to stejný magor jako já. A na pouti taky.
Mamka mi dává pocit domova a toho, že jsem pořád tak trochu malá holka. Jsem moc ráda, že bude v Soči také, i s celou rodinou. Nikdy olympiádu na vlastní oči neviděla, přitom atmosféra olympiády je bombastická. Tak ať si ji užije!

Děda je náruživý sportovec, pokud vím. Pořád jezdí na kole?
Pořád, i v jednasedmdesáti. Teď v zimě nemůže, tak dostal k Vánocům hodinky do bazénu. Přes den chodí plavat, dá 40 bazénů a jde domů. Na kole přes léto najezdí 1 000 kilometrů. Nejvíc vždycky v neděli. U nás je totiž v rodině pravidlo, že v neděli se nepracuje. Povolené je akorát vaření, jinak je neděle den na oddych a na koníčky.

Martinin prastrýc byl pro změnu rekordmanem v klicích.
Pořád jím je. Drží český rekord v počtu kliků za minutu.

Sportovní geny měla po kom dědit. I vy jste nějaký čas závodně běhala na lyžích, že?
Spíš šlo o takového předchůdce biatlonu. Říkalo se tomu Sokolovský závod branné zdatnosti. Běhali jsme na lyžích a na stanovišti na nás čekala vzduchovka.

Martina má ráda adrenalin – ať už za volantem, nebo na horském kole. Také v tom jste si podobné?
Což o to, i já si užívám v Německu rychlou jízdu v autě. Ale jak jsem starší, jsem přece jen opatrnější řidičkou než Marťa. Ale co se týče toho adrenalinu, vždycky jsem s dětmi zbožňovala pouťové atrakce. Cokoliv, co se houpalo nebo motalo. Dokonce i na to obrovské kladivo jsem s Marťou chodila.

Můžete nacházet adrenalin také v účetnictví?
Rozhodně to není jednotvárná práce. Občas musíte přemýšlet, co s kterým problémem provést, a hledat řešení v knížkách. Ale když vám potom všechno vyjde, je to pro vás odměna. Nejde o práci, která by mě nebavila.
I když zrovna tohle období je šílené.

Neříká vám někdy Martina: Mami, něco jsem vydělala, tak bys nemusela tolik pracovat?
To bych ani nechtěla! Co je její, je její. Nechci, aby dotovala můj život. Snažím se být nezávislá a postarat se o sebe i o druhé, jestliže tu pomoc potřebují.

Jenže musíte lidi odměřovat, ne?
Je fakt, že jednu dobu mi někteří zákazníci neplatili a říkali: Podívejte se, Martina má peněz dost, tak já vám to dám později – a třeba celý rok mi nezaplatili. Jenže já mám svoji domácnost a Martina svoji.

TRÉNINK. Martina Sáblíková a kouč Petr Novák v Soči před olympijskými hrami.
TRÉNINK. Martina Sáblíková v Soči před olympijskými hrami.

Díky úspěchům své dcery jste občas prozřela?
Hodně tak poznáte lidi. Rázem se ke mně hlásili takoví, které jsem dlouho neviděla nebo mě dřív ani nezdravili. Najednou se na vás uculují a pak se z nich vyklubou prospěcháři – nebo se dozvíte, že vás za zády pomlouvají. Ale to si nepřipouštím. Mám spoustu známých, nějaké kamarády, ale přátel hrozně málo. A to jsou ti, se kterými se kamarádím třeba 20 let a vím, že mě nikdy nepodrazili.

Je to vlastně paradox: kdybyste nebyla účetní, možná dnes z Martiny není rychlobruslařka a olympijská vítězka. Protože s trenérem Novákem jste se seznámila, když jste se mu starala o účty. Tehdy vám navrhl, ať za ním pošlete své děti.
Taková zvláštní shoda okolností, co? Pravda, jinak by se k tomu Martina možná ani nedostala. I když kolečkové brusle měli ona i Milan a šlo jim to na nich dobře.

Její rychlobruslařská kariéra však začala sérií pádů. Jak je snášela?
Vyšší práh bolesti měla už dřív. Jednu dobu pořád padala na jednu nohu, ještě se to nezahojilo a už ji zase měla odřenou. Pak jela s kluky ve Žďáře kolečkářské závody na deset kilometrů, zase spadla, crčela jí z toho krev, ale přesto dojela a skončila třetí. Tehdy jsem jí řekla: A dost, od teďka budeš jezdit se zafačovanými koleny. Od té doby už kupodivu neupadla.

Když od basketbalu přešla k rychlobruslení, patrně vás známí i zrazovali. Říkali vám: Kam ty vaše děti dáváte, ten sport přece u nás nemá dráhy ani úspěchy?
Jo, takových názorů jsem slyšela strašně moc. Já tehdy rychlobruslení absolutně nerozuměla. Všichni mi tvrdili, že Petr je blázen. Ale on mi vysvětloval, jak se Martina zlepšuje, a jeho názory mi připadaly rozumné. Neměla jsem důvod nevěřit mu. Viděla jsem, že děti to baví a nějaké úspěchy mají. Přece je odtud nebudu brát a říkat jim: Budete dělat něco jiného. Přestože nás to všechno stálo spousty peněz.

RYCHLOBRUSLAŘSKÉ DUO. Martina Sáblíková (vpravo) a Karolína Erbanová v Soči...
RYCHLOBRUSLAŘSKÉ DUO. Martina Sáblíková a Karolína Erbanová (vpravo) v Soči...

Martina Sáblíková a Karolína Erbanová v Soči.


Co vše jste museli obětovat?
Já odešla z firmy a udělala se samapro sebe, protože tak jsem vydělala víc peněz. Dalo se to zvládnout. Měli jsme otevřené úvěry na nějakých 250 tisíc, abychom to utáhli, a postupně je spláceli. Ale přesně vám nepovím, na kolik nás rychlobruslení dětí přišlo, než dostaly první dotace.

Nikdy jste si nepomyslela: Má tohle smysl?
Ne, nikdy jsem nelitovala. Žila jsem pro své děti. A smysl to mělo. Sport utužuje povahové vlastnosti lidí. Dnes vídáte děcka, že jsou jen samý počítač, videohry, hospody – a sport je nezajímá. Tomu jsme se vyhnuli. Všechny naše peníze šly do rychlobruslení. Děti věděly, že na víc nemáme, a byly strašně skromné. I k Vánocům dostávaly hlavně praktické rychlobruslařské dárky – jako třeba spodní termoprádlo.

Když se vám Martina a Milan vraceli z cest, kolik jste prala praček?
Jednu za druhou. Většinou jsem si na to brala den volna. Kombinézy a věci s reklamami se musely prát ve studené vodě, pak tmavého byly dvě až tři pračky a světlého tak dvě. A za tři dny třeba zase jeli pryč.

Zvládali jste vůbec rodinnou dovolenou?
Než bylo Martině patnáct, jezdili jsme k moři, do Itálie nebo do Chorvatska. Pak už to nešlo.

Její mladší bratr Milan loni s rychlobruslením skončil. Mrzí vás to?
On se tak rozhodl. Já byla ze začátku naštvaná, ale teď vidím, že je šťastný. Oni jsou každý trochu jiný. Teď Milča vyráží na 24hodinový turistický pochod. S Marťou si jde zaběhat, na kolo. Sport od sebe neodhodil. Jen ho dělá jinak.

Martina Sáblíková se těsně před odletem do Soči zastavila doma ve Žďáru nad...
Martina Sáblíková odlétá do Soči jako obhájkyně dvou zlatých olympijských...

Martina mi kdysi vykládala, že bude závodit klidně do čtyřiceti. Ale poslední dobou už se vyjadřuje jinak. Uvažuje, že by mohla mít po olympiádě v Koreji 2018 rodinu.
To jsme občas nakously. Marťa ví, že jsou i sportovkyně, co se po dítěti vrátily. Když bude potřebovat pohlídat mimčo, budu babičkou na sto procent.

Kouč Novák svým svěřencům lásku otevřeně zakazoval, protože je odvádí od koncentrace na tréninky a na závody. Co si o tom myslíte?
Že to je zcela individuální. Někdo se zamiluje a nedokáže pak od lásky nic oddělit. Marťa to bere tak, že rychlobruslení je i její práce. Dělá ji zodpovědně a naplno. Pokud zároveň nějaká láska byla nebo je, tak o tom se nemluví. Ale nikdy se u ní neprojevila tím, že by měla horší výsledky.

Dokázala by tedy podle vás lásku a sport oddělit?
Určitě. Měla by vymezené hranice: Teď jsem s přítelem, tak se věnuju jemu – a teď se absolutně koncentruju na trénink nebo na závod. To umí. Na startu pro ni neexistuje rodina, přátelé, známí, tam pro ni existuje jen Novák.

Z Velkého Oseku se vrátila do Žďáru...
...a zatím tu bydlí v pronájmu ve střešním bytě 3+kk, kde má klid a nikdo ji neotravuje.

Pomáháte jí se zařizováním bytu?
Kupovala jsem jí pár věcí do kuchyně, v tom se vyznám. Jinak jí řeknu, co se mi líbí, ale vybavení si vybírá jen ona. Ani když jdeme spolu nakupovat oblečení, nesnažím se jí vnucovat – tohle nenos.

Období, kdy měla vyloženě odpor k šatům, už je zjevně minulostí.
Ale nosí je pouze tehdy, když cítí, že je to nutné. V tom jsme stejné. Mě taky uvidíte v šatech jen na nějaké společenské akci nebo když jsou v létě obrovská vedra. Jinak to jsou pořád botasky, sandály, kraťasy, džíny, trika. Stejně tak s make-upem. Když mi bylo tolik, co je Martině, znala jsem jen linky nad očima, pod očima a udělat si řasy. Marťa si často vystačí jen s těmi řasami.

Martina a Eva v módní kombinaci červené a černé
Takhle je možná neznáte: rychlobruslařka Sáblíková s maminkou po celkové...

Trenéra dokázala vytočit mnohokrát, například občasnou tvrdohlavostí. Uměla vytočit i vás?
Teď už tolik ne. Dřív jo. Přestože pubertou spíš jen proběhla, byly tam okamžiky dívčího vzdoru. Ale podle toho, co slýchám od kamarádek, mohlo to být mnohem horší.

Na druhou stranu umí nakoupit na Vánoce dárky za 30 tisíc...
Ona hrozně ráda dělá lidem radost. Proto i tolik dárků.

Který vás od ní nejvíc potěšil?
Mě od ní těší naprosto všechno. Ale byla spousta dárků, u kterých jsem se pod stromečkem rozbrečela. Jednou mi děcka dala puzzle, z kterých byla jejich fotka. Pak jsem rozbalila hrneček a tam zase byla jejich fotka. A potom polštářek, kde znovu byli oni dva. To už jsem brečela. Anebo když jsem od Marti před rokem na Vánoce dostala poukaz na olympiádu do Soči pro tři osoby. Martina hned ukazovala: Hele, ona už zase bulí!

Nakonec to s tím poukazem dopadlo trochu jinak.
Měli jsme tam letět já, můj tatínek a můj přítel. Tatínek ten poukaz vlastní dál, ale poletí s ním Milča a jeho přítelkyně. Mě s přítelem tam pozval v rámci své světové akce pro maminky olympioniků Procter and Gamble.

Ještě si vzpomenete, čím jste Martinu odměnila za její úplně první českou medaili?
Tehdy chtěla zmrzlinový pohár. Pořád jí dávám nějaké dárky, když se vrací s medailí. Po Vancouveru ode mě dostala na letišti deku, která byla zespodu bílá a svrchu bylo logo Vancouveru, Martinina fotka s olympijskou medailí, ale i fotky z dětství, z rychlobruslení, s babičkou. Ta deka byla jako její život. A speciální dárek pro ni chystám i po návratu z letošní olympiády.

Těšíte se už na oslavu po Soči?
Ne, já se těším na Soči.

Jak tam Martina dopadne? Tipněte si.
Kdepak, v tom jsem pověrčivá. V něco věřím. Ale to si nechám pro sebe.
 

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze