Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Úterý 22. srpna 2017 Bohuslav

Medicínu obětoval, lyže má v srdci

24 2002
Žďár nad Sázavou - Co si vezl běžec Martin Koukal na olympijské hry do Ameriky? I zdánlivé zbytečnosti. Na řetízku kolem krku keramického delfínka a na druhém řetízku zlaté lyže. Ani slovo nehodlal prozradit, odkud je má, kdo mu je dal. Dva vaky narval lyžemi, v každém deset párů, pro klasický soupažný styl a pro bruslení. "I lyže, které tady nejedou, mohou v Americe na tamním sněhu uhánět. Katka Neumannová na lyžích, na nichž vyhrála Světový pohár v Salt Lake City, rok v Evropě vůbec nejela."

A pak  také přibalil odhodlání: ve sprintu do osmého místa! Třiadvacetiletý sportovec ve třídě  vrcholových, syn praktického lékaře na Vysočině, obětoval lyžím otcovo přání. V doktorských  rodinách to tak bývá, že syn jde v otcových stopách.

"Jenže kombinovat špičkový sport s medicínou, to nelze." Nebude tedy Lukášem Pollertem na lyžích. "Ten měl svůj vodní kanál při ruce, nemusel každý podzim na ledovec a celou zimu cestovat,"  brání se srovnání s proslulým olympijským vítězem a později lékařem.

Co se traduje o Koukalovi mezi běžci? Je to chytrolínek, všechno ví nejlíp, všude byl třikrát. Trochu frája, mistr světa a okolí. "Není to kluk, který je hned v pozoru, když se na něj houkne. Spíš trochu bohémek," říká o  něm ředitel běžeckého úseku Čestmír Skrbek.

Studuje ekonomiku na Mendelově univerzitě. Totiž, studuje... Naposledy se tam ukázal v říjnu. Skripta ale přece jen rozevírá. "Je to pro mě útěcha, když jsem rozmrzelý. Je to lepší než po večerech přemýšlet, proč jsem  pořádně nezajel." Někteří kamarádi už dostudovali, mají titul, ženou se do kariéry. On má  své lyže, postavil jim v srdci pomník.

Příroda, volnost, lesy, pláně k čemu to ale je, když  si člověk nesáhne na svou hvězdu jménem Úspěch, Sláva? "Snažím se dát lyžování všechno, i  když nepovažuji sport za práci." Zůstává v něm kus intelektuála, který si naplno hraje na  sportovce.

Uspokojuje ho, že je civilním zaměstnancem policejního klubu, ve třiadvaceti letech za plat sotva průměrný? O tom nebude mluvit. Teď je na pořadu technická stránka věci. Má přepálené začátky, to je snad v Česku nemoc. Hovoří o tom každý druhý běžec.

Koukal ví svoje: "Dostanu se na vysoký laktát, zakyselím se, ztuhnou mi svaly a končím." Tohle si uvědomují všichni, biochemici jsou často týmu po ruce. "Když dojde, to se pak musí přes morálku." A jak to je, když dojde? "Nemůžu zrychlit, měl  bych skákat, ale sotva kloužu, nemám dynamiku, abych poskočil." A morálka, to je to slavné  slovo...

"Už není kde brát, a tak jdu přes bolest. Nezabalím to, ale je to v cíli stejně  rozčarování." A co hvězdy? Ty živé, co dvěma nohama svižně mrskají v tempu šampionů? Jak na ně? "Přidat v tréninku nebo jenom závodně vyzrát, počkat a věřit, že to dělám správně." Má to v deníku černé na bílém: od 1. června minulého roku do konce března najezdí 10 000 kilometrů.

Jsou v tom i kilometry na kole, pro menší namáhavost dělené třemi. Je zajatcem čísel, která se musí stát bolavou upocenou realitou. Vedou se debaty o tom, že  to, co se zdá u nás nad síly, je ve světě hladce možné, ba překonané. O lyžích, závodech, světě vypráví s odstupem.

Jako by sám sebe neustále pozoroval. Skepticky, trochu podezíravě. Ale když v řeči zabloudí do svého jediného přístavu, do pokoje v bytě u rodičů, kde mu máma vaří a pere, řekne trochu jiným tónem: "Je to pořád pohoda domova."

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze