Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 27. července 2017 Věroslav

Slezl ze střechy a šel do restaurace fandit. Bratr pak vyhrál olympiádu

Bratři Michal (vlevo) a Lukáš Krpálkové, dva úspěšní čeští judisté. Snímek je z Lukášovy svatby na zámku Bechyně. | foto: archiv Michala Krpálka

13 2016
Michal Krpálek, o rok a půl starší bratr olympijského vítěze v judu, byl nervózní pouze při prvním zápase. „Neříkám, že jsem si byl jistý, že Lukáš bude zlatý. Ale říkal jsem si, že by to mohlo zacinkat,“ tvrdí.

Vystoupení svého bratra na olympijském turnaji v Rio de Janeiru Michal Krpálek sledoval už od prvního duelu. „Pracuji na střechách, takže jsme s kolegy slezli a šli do restaurace fandit,“ vzpomíná s úsměvem na souboj eliminačního kola proti Portugalci Fonsecovi.

„U tohoto zápasu jsem byl nervózní. Ale potom už to ze mě opadalo. S každým zápasem to bylo lepší a lepší,“ tvrdí.

Postupně totiž nabýval přesvědčení, že tentokrát by to mělo vyjít. Bratr Lukáš totiž předváděl výkony, které u něj jsou zvykem.

„Tím, jak se pral a jak celým turnajem procházel, bylo vidět, že chce vyhrát. Že si za tím jde,“ tvrdí starší se sourozenců Krpálkových. „Byl to přesně on. Takový, jakého ho znám vždycky, když vyhrával. Takže už jsem neměl strach, že by neuspěl.“

Nakonec z toho bylo historicky první zlato českých judistů na olympijských hrách. Už jste k němu bratrovi stačil poblahopřát?
Ano. Ale abych pravdu řekl, bylo to strašně narychlo. Asi o půlnoci mi volalo neznámé číslo. Říkal jsem si, co se děje. A on volal brácha z Brazílie. Byl to fofr. Jen jsme se pozdravili a já mu pogratuloval. Řekli jsme si pár prvních dojmů. A už říkal: Míšo, nezlob se, já už zase musím končit. Mám tu nějaké rozhovory. Ale slíbil, že zavolá, až se z toho kolotoče dostane trošku ven.

Chystáte pro bráchu nějaké překvapení? Protože přeci jen: olympijské zlato člověk nevyhrává každý den.
To ne. Já myslím, že určitě uděláme nějakou obrovskou oslavu. Tohle se zkrátka oslavit musí. Protože jak říkáte, tohle není každý den. A bůh ví, jestli se to ještě někdy podaří.

Michal Krpálek

Bývalý český judista, narozený 30. dubna 1989 v Jihlavě, je starším bratrem čerstvého olympijského vítěze v judu Lukáše Krpálka (15. listopadu 1990).

Společně kdysi začínali v SK Jihlava, později oba závodili za USK Praha. Michalovým největším úspěchem je bronzová medaile z mistrovství Evropy do 23 let (Sarajevo, 2010).

V roce 2012 se zúčastnil Letních olympijských her v Londýně jako sparingpartner svého bratra.

Po ukončení judistické kariéry začal pracovat ve firmě zabývající se výškovými pracemi.

S judem jste s bratrem začínali společně. Jak na to vzpomínáte?
No, už je to dávno. Když nad tím člověk přemýšlí, strašně, strašně dávno. Ale vzpomínám na to hrozně rád. Na ty krásné časy, kdy jsme s bráchou jezdili po závodech a společně trénovali.

Často se zmiňuje historka, že jste si ze začátku mysleli, že chodíte na karate. Kdy jste přišli na to, že děláte jiný sport?
Hned ze začátku, asi po čtrnácti dnech. Ale jinak je to pravda. Jak to brácha prezentuje, tak nějak to bylo.

Vy jste z bratrské dvojice ten starší. Musel vás Lukáš poslouchat?
Ze začátku to tak nějak bylo. Teď už je to těžké. Musím uznat, že mi brácha trochu přerostl přes hlavu. Takže se role trošku obrátily.

Malí kluci se docela často perou a starší mají většinou výhodu. Pamatujete si, kdy vás poprvé přepral?
To určitě nastalo v době, kdy začal být takhle extrémně úspěšný. My jsme se spolu nikdy neprali mimo trénink. Ale potom, co začal sbírat první medaile, už začal být někde jinde než já.

Vy jste navíc asi i jiná váhová kategorie. Na vaše duely na tatami asi moc často nedocházelo, ne?
Já jsem celou dobu chodil o váhu níž. Na velkých turnajích jsem zápasil do devadesáti, on do sta kilo. Takže jsem byl vždy ten lehčí.

Možná i z toho pohledu byste se asi do nějakého souboje s Lukášem dnes nepouštěl, že?
Dneska určitě ne! (směje se)

Zatímco bratr nyní dosáhl největšího úspěchu kariéry, vy jste musel asi před dvěma lety skončit. Můžete říct proč?
Ze zdravotních důvodů. Obě ramena už mám odoperovaná, pravé dokonce už dvakrát. Byl jsem hodně často zraněný. A když člověk vypadne na půl roku, nebo třeba ještě na delší dobu z vrcholového juda, je před ním vždy hrozně velká propast, než se může vrátit zpátky. A když se vám všechno podaří, zraníte se znovu... Pak ne, že bych už nechtěl. Ale už to zkrátka ani nešlo. Nemohl jsem dál dělat judo na vrcholové top úrovni, co je teď Lukáš. Tam člověk musí mít i notnou dávku štěstí, aby byl zdravej. Aby mohl vyhrávat.

Už víme, že se teď věnujete výškovým pracím. K nim jste přešel hned, jak jste s judem skončil? Nebo jste zkoušel i něco jiného?
Ne. Mám kamaráda judistu, přes kterého jsem se k tomu dostal už během toho, co jsem dělal judo. Párkrát jsem byl na brigádě, když jsem měl zrovna volno. Bavilo mě to. A tak, když jsem s judem končil, už jsem věděl, že půjdu k němu.

S Lukášem jste byl jako sparingpartner na olympijských hrách v Londýně. Tentokrát už ta možnost nebyla?
Já jsem v Londýně byl hlavně proto, že jsem s ním trénoval, byl s ním v kontaktu a každý den na žíněnce. Teď už to tak nebylo. Od doby, co jsem skončil, jsem kimono neoblékl. Samozřejmě bych do Ria de Janeira rád jel, ale nechtěl jsem tam jen za cenu toho, že jsem Lukášův brácha a chci tam jet. Myslím si, že Tomáš Knápek, který tam s ním nyní je, si to stoprocentně zaslouží. Protože si tu přípravu celou podstoupil.

Takže jste to ani nezkoušel?
Ne. Ono jet na olympiádu je i takové trošku záslužné gesto. Člověk si tu atmosféru opravdu užije. A Tomáš si to opravdu zaslouží. On teď každý vidí jenom Lukáše - jako olympijského vítěze. Ale je za ním i řada dalších lidí, kteří s ním posilují, trénují, pomáhají mu. Hlavně těch statisíce nástupů mu padají. A ty stovky hodin odtrénují s ním. Bez toho by to nešlo. Takže proto jel Tomáš, který je s ním minimálně poslední dva roky na každém tréninku, každé ráno v posilovně. I bráchovi to vyhovuje. I vzhledem k tomu, že je stejná váhová kategorie. Takže myslím, že bylo dobře, že jel Tomáš.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze