Od jejich čtyřky se úspěch nečekal, účast ve finále by při prvním startu na hrách byla příjemným překvapením, o to víc od sebe ale čekali samotní veslaři. "Neúspěch nás jenom nakopne. Příště musíme chtít medaili, ne jen finále," má jasno veslař, kterého vychovala řeka Morava.
Jak vás uchvátila atmosféra olympiády?
Bylo to úžasné. Na veslování chodilo od 25 do 40 tisíc diváků a byly plné nejen tribuny, ale lidé stáli na břehu až ke kilometru. Dva závody jsme jeli s britskou posádkou, a to byl hukot. V semifinále jsem posledních šest set metrů vůbec neslyšel jak loď šumí a jeli jsme jen na pocit. Diváci řvali, jako kdyby padl gól, ale pět minut v kuse.
Hodně tomu pomohl i atraktivní kanál Eton Dorney.
Závody byly dobře organizačně zvládnuté, vítr je ovlivnil jen trochu. Když byl kanál nový, nebyly kolem něj žádné stromy, ty přibyly až v dalších letech a trochu se zvedly i břehy. Organizátoři prý dokonce používali speciální bóje, kterými měřili vítr a výšku vln, aby dokázali s pomocí statistik lépe předvídat sílu větru a případně posunout závody na čas, kdy budou podmínky spravedlivé. Tohle nepodcenili.
Vy jste si na něm vyjeli 11. místo. Uspokojilo vás při prvním startu na olympiádě?
Jsme lehce zklamaní, hleděli jsme trochu výš. Měli jsme na víc, ale nepovedla se nám závěrečná příprava a sebevědomí, které jsme potřebovali, nám nerostlo. Potom je to na tak veliké akci hrozně těžké, v naší disciplíně je obrovská konkurence a jakmile si člověk bezmezně nevěří, je těžké uspět. Neměli jsme jeden stoprocentní závod, ve kterém by nám všechno vycházelo.
Mohl hrát roli zbytečný respekt?
Neřekl bych, že byl tlak větší než na světovém poháru. Roli ale hraje strašně moc aspektů, nejen fyzička a hlava, ale i cit, rytmus v lodi, naladění všech na jednu vlnu. Všechno musí být v jednom komplexu, systému a to se nám nepovedlo.
Co vám pokazilo přípravu?
Tři týdny před olympiádou nám tornádo na soustředění v Itálii rozbilo lodě. Ani nemůžu říct kolik stála oprava, protože se zhrozili všichni, nejen veslařský svaz. Na čtrnáct dní jsme dostali od výrobce půjčenou starší loď, ale byla trochu jiná a nejezdilo se nám na ní dobře. Oprava se do olympiády sice stihla, ale naše sebedůvěra nebyla stoprocentní, takže jsme lehce zklamaní. Na druhou stranu desetinu před námi byli Číňané, kteří letos vyhráli světový pohár. Za námi byli Italové, kteří loni skončili stříbrní na mistrovství světa a třináctí Poláci, kteří měli stříbro na olympiádě v Pekingu.
Miroslav Vraštil
Lehké váhy jezdí na olympiádě jen dvě disciplíny, proto je taková konkurence?
Snad jen dvě posádky v naší kategorii nemají z něčeho medaili. Na druhou stranu to dělá závody velmi vyrovnané a dramatické. Pořadí se pořád mění a sám vím, co to stojí úsilí, aby člověk dokázal někoho předjet a posunout se dopředu. Pak hrají velkou roli maličkosti.
Váš cíl bylo zajet si finále?
Loni jsme sice na mistrovství Evropy byli stříbrní, ale na světových akcích nám zatím finále o kousek uniká. Přitom víme, že máme na to, abychom se do něj dostali. Ale je to o tom sebevědomí. Později mi došlo, že se na olympiádu nejede proto, aby byl člověk ve finále, ale aby měl medaili. A to je hnací motor těch lepších posádek. Oni chtějí medaili a jdou za ní mnohem víc. To je zkušenost pro příště - musíme chtít medaili, ne jen finále.
Takže neberete v devětadvaceti letech olympiádu jako vrchol kariéry?
Doufám, že minimálně jeden ještě bude, protože většina našich soupeřů je o tři čtyři roky starší a jsou na vrcholu. Vůbec se necítím unavený, naopak, nakoplo mě to ještě víc. V naší disciplíně vyhráli Jihoafričani, kteří do letošku neměli jedinou medaili a jezdili daleko za námi. Loni se na olympiádu kvalifikovali z posledního místa asi o tři desetiny vteřiny. Letos dokázali být stříbrní na světovém poháru v Luzernu a olympiádu vyhráli nádherným způsobem. To nás taky může nakopnout v tom, že z ničeho dokázali vyrůst tak rychle.
Co chcete změnit?
V Dukle je teď možnost pracovat s psycholožkou a to jsou ty malé věci, které nás mohou posunout o krok nahoru. Už to není jen o tvrdém tréninku, ale člověk musí vědět jak dřinu prodat v závodě. A to s hlavou hodně souvisí. Špičkové státy vědí jak na to, my ještě pořád tápeme a se zpožděním se od nich učíme.
Ponorková nemoc se vám v posádce vyhýbá?
Jezdíme spolu už od roku 2009 a loni se nám vyplatilo, že jsme začátek přípravy absolvovali na malých lodích. Já s Jirkou Kopáčem na dvojce bez kormidelníka a bratři Vetešníkovi na lehkém dvojskifu. Vyhnuli jsme se tak možnosti vyhoření, a proto jsme to letos zopakovali. Někdy je samozřejmě nervozita v lodi a nadávání tam být musí, ale jinak jsme dobří kamarádi. Navíc se navzájem tolerujeme. Sedíme na jedné lodi všichni čtyři, máme jeden cíl, tak se musíme stmelit dohromady. S ponorkou problémy nemáme. Naopak když je neúspěch nebo špatný trénink, tak nás to dál nakopne.
Ve čtyřce jste veslovodem, jaké předpoklady jsou pro to potřeba?
Je to člověk, který udává tempo, musí mít cit pro vodu a samozřejmě musí být velký závodník, aby bojoval, ale jen tak, aby se mu posádka dokázala přizpůsobit. Asi má větší odpovědnost, ale ostatní to mají těžší v tom, že musí tempo ctít a přizpůsobit se. Loď jede houpavým způsobem a rytmus musí cítit všichni stejně. Ti, kteří se při tom dokáží uvolnit a nechají pod sebou loď běžet, vyhrávají.
Zkušenosti jste nabral v dorostu, kdy jste nevesloval, ale dělal kormidelníka?
Asi ano. Měli jsme v té době dobré trenéry a hodně jsem se toho naučil. Jsem ten typ, který dokáže spoustu věcí okoukat a to mi hodně pomohlo. Třeba i bruslit na běžkách jsem se naučil z televize. Z kormidla jsem dával příkazy a když se dařilo je realizovat, tak už jsem se stal i veslovodem. Tam musíte jet jako blázen, ale zároveň být uvolněnej.
Jak jste prožívali medailové jízdy Mirky Knapkové a Ondřeje Synka?
Mirka odjížděla ostatním jak někde na republice. Jela si svůj závod, vůbec nikdo ji nezajímal a na to, že měla zdravotní problémy s natrženým svalem... Byli jsme u toho, když vylezla po tréninku z vody a brečela, že nemůže jet. To jí možná pomohlo k tomu, aby shodila tíhu psychického napětí a soustředila se jen na dojetí do cíle. Týden netrénovala, před závody se ani nerozveslovávala a jen odjela na start. To si nedovedu představit, protože my bychom po dvou stech metrech tak ztráceli, že bychom to v životě nemohli dojet. A Synkovo stříbro je taky pěkné, co bych za to dal. Snad mu to na zlato vyjde příště.
Měli jste čas navštívit i jiný sport?
Bohužel veslaři a kanoisté měli svou vlastní olympijskou vesnici. Bylo to z ní sice jen čtyřicet minut ke kanálu, ale od ostatních sportovců jsme byli odříznutí. Až po závodech jsme byli v centrální olympijské vesnici, ale na žádný sport jsme bohužel nestihli zajít.
