Jenže hry v Turíně skončily pro gólmana Dominika Haška po deseti minutách. Zranil se v prvním zápase proti Německu a dva dny nato oznámil: „Nejde to, jedu domů.“
Jak to řekl vám?
První telefonát po zápase byl ještě v pohodě, protože věřil, že bude hrát. Ale z druhého jsem už poznala, že je to špatné. Neměl chuť se vybavovat a mluvil potichu. Byl zklamaný.
A teď?
Odjel zpátky do Ottawy, protože klub chtěl mít jeho léčbu pod kontrolou. Chodí po doktorech, přišel na jiné myšlenky... Na hokej se díváme, klukům fandíme, ale už to není ono.
Jak často se u vás doma mluvilo o olympiádě?
Dominik se na ni hrozně těšil, takže denně. Bylo to vidět i na tom, jak se choval a jak se připravoval. Říká se o něm, že hodně trénuje, ale před olympiádou ještě přidal. V Ottawě dostali den volna, ale on se sebral a jel na stadion.
Vy jste se asi taky těšila.
Samozřejmě, už několik měsíců. Měli jsme s dětmi zamluvené letenky i ubytování v Turíně, nachystala jsem vlajky a Dominikovy dresy, abychom měli v čem fandit.
Bavil vás hokej vždycky? I jako mladou holku?
Bavil. Jsem ze sportovní rodiny a doma se mluvilo o hokeji, o fotbale, o basketbalu... Když jsem Dominika poprvé přivedla, táta už ho znal. Ale chodili jsme teprve na gymnázium a on byl klučina. Nebylo jasné, co z něj vyroste.
Hodně žen říká, že je baví hokej. Dokonce i z průzkumů vychází, že víc než fotbal. Čím to je?
To je pravda, mě fotbal taky moc nezajímá. Hrozně dlouho trvá, než si to ti kluci mezi sebou kopnou... Basketbal se mi vždycky líbil, protože je rychlý a něco se tam děje. Totéž hokej.
Ale vždyť tam ty hráče pořádně nevidíte! Mají přilby, jsou zabaleni v chráničích, nemůžete říct, jestli se vám líbí, nebo ne.
Ale já se nechci dívat na mužskýho. Na hezkýho chlapa. Chci vidět, že něco umí. V Americe ženy milují, když si chlapi při hokeji nabančí. Jejich idoly jsou rváči. Jenže když se hokejista jen mlátí a neřeknete si s ním dvě věty, tak mě neohromí. Mně se líbí evropské typy – rychlíci, kteří umějí nahrát a střílet.
Jak na ženy působí to afrodiziakum, které se kolem hokejistů vznáší – peníze, sláva...?
S Dominikem jsem od střední školy, takže vám to asi nevysvětlím. Ale je to přirozená ženská vlastnost. Holkám dělá dobře, když se můžou ukázat s někým, kdo je známý a má peníze. A těm klukům zase dělá dobře, když je jejich holka mladá a hezká.
Neměla jste někdy strach, že by tomu podlehl i váš manžel?
A jak tomu zabráním? Nijak. Určitě ne tím, že mu budu každý den viset na krku. Co se má stát, stane se. Nemusím počítat každou korunu
Jak vypadá váš běžný den v Ottawě? Manžel na stadionu, syn Michal i dcera Dominika ve škole... Co děláte od rána vy?
I když to není úplně můj koníček, musím hodně vařit. Michal vstává v sedm, tak kouknu, aby nespal dál. Po něm odchází z domu Dominika a jako poslední v půl desáté Dominik. Připravím jídlo a pak si udělám pohodu. Přečtu si noviny, podívám se na zprávy, vyrazím se psem a třeba dvě hodiny courám po lese. Jdu si zalyžovat, zacvičit, s kamarádkou na kafe.
Neřeknete si někdy, že máte docela fajn život?
Tak asi ano, nemám se špatně. Ale někdo by vám zase řekl, že by ho nebavilo vandrovat z místa na místo, být sama doma... Někdy je to trochu na palici. Stereotyp.
Vykoupený tím, že jste zajištěná a můžete si koupit, co chcete.
Možná, ale na něco se vás zeptám. Potřebujete deset kabátů, desatery hodinky, deset aut nebo padesát párů bot? Budete se oblékat desetkrát a brát si najednou deset halenek? Samozřejmě je fajn, že si můžu koupit, co chci. Rozhodnu se, že chci jet k moři, tak jedu k moři a nemusím počítat každou korunu. Lhala bych, kdybych říkala, že ten život není lehčí. Ale abych se ukájela tím, že si každý den něco nakoupím, to ne.
Možná je tu ještě důležitější pohled. Nemusíte mít strach, že vám zítra zkrachuje fabrika a vy nebudete mít jak nakrmit rodinu. Žijete mnohem klidněji.
Teď ano, ale taky jsme si něco prožili. Když jsme se poznali, z Dominika si nikdo na zadek nesedal. Nebyl slavný. Když jsme poprvé přijeli do Chicaga, poslali ho do rezervního týmu a já byla doma s miminem. Sama a daleko. Kolikrát jsem si i zabrečela.
Proč?
Zůstala jsem se synem v Indianapolis a čekala, kde si Dominika nechají. Když jste sám, bez dítěte, tak se nějak otřepete a je vám to jedno. Třeba se přihlásíte do školy a učíte se angličtinu. Ale s osmiměsíčním miminem? Jste izolovaný, nemáte kontakt s lidmi, což je hrozně nepříjemné. V Indianapolis nebylo nic, jen dálnice, obchoďáky. Vyjelo auto, zajelo a nic. Lidi vůbec nebyli venku. Neměla jsem s kým promluvit, vyjela jsem s kočárem a neviděla ani nohu, několik dní, týdnů, měsíců... Zalezla jsem domů a zase nikdo. Mluvila jsem sama se sebou, maximálně s televizí. Bylo to docela depresivní.
Kdy nejvíc?
Jako dneska si pamatuju, že jsem šla kupovat jídlo a nějaký chlap mi ukradl kabelku. Měla jsem tam karty, doklady i adresu našeho domu. Od té doby pořád někdo volal, a to třeba i v jednu ráno. Nespala jsem, bála jsem se, že nás někdo přijde klepnout nebo vykrást. Teď už se tomu směju, ale tehdy...
Když jsme se bavili o penězích, vašeho manžela předchází taková pověst. Že je velmi šetrný.
Spíš je zapomnětlivý a roztěkaný. V Česku vznikla fáma, že někde nezaplatil v restauraci. Ale on prostě šel a nechal si všechny doklady doma. Kolikrát se nám naopak stane, že platíme za někoho, koho ani neznáme. Protože se to vzhledem k jeho výdělkům jaksi očekává. Na to je Dominik dobrák, já bych to neplatila. Když je tam deset lidí a známe dva, tak proč máme platit? Chtěla jsem zůstat v Americe
Má manželka hokejisty v Kanadě a v Americe nějaké povinnosti? Věnuje se třeba charitě?
Záleží na městě, ve kterém žijete. V Buffalu jsme všechny dělaly akce pro nemocnice a pro chudé rodiny skoro každý měsíc. Většinou je organizovala manželka kapitána a nejvíc jich bylo před Vánocemi. Dostaly jsme na starost dvě rodiny – třeba maminku se šesti dětmi – a nakoupily jim dárky podle seznamu, který si napsaly. Pak jsme je zabalily a sešly se s nimi.
Jaké dárky to byly? Hračky?
Spíš věci, které ta rodina nutně potřebovala. Oblečení. Koupila jsem teplé šusťáky na sníh a bylo vidět, jakou z toho měly ty děti radost. Pak jsme s nimi šly lyžovat nebo bruslit. Hodně lidí to má v Americe těžké, ale nejsou ufňukaní a mají svou hrdost. Když žena nemůže dlouho najít práci, netváří se jako chudinka. Ale zase ocení, když jí někdo pomůže. Byla ráda, i když jsme s ní a jejími dětmi třeba jen trávily čas. Byli vděční, což se mi v Americe líbilo.
V Česku by to tak nebylo?
Bohužel si myslím, že ne. Když chce člověk něco dát, bere se to jaksi samozřejmě a ještě je to málo. Když něco uděláte, je to špatně, a když neuděláte nic, je to taky špatně. Lidi vás stejně očerní. Místo aby poděkovali, řeknou: „Vždyť on si to stejně odepíše z daní. Tak ať si to strčí někam.“ Místo vděku vám pak přijde dopis, ať někomu dáme televizi, že má jenom jednu.
Chodí vám takové dopisy často?
Občas něco přijde, ale už toho není tolik. Euforie byla po Naganu, kdy lidi i zvonili u branky.
Co chtěli?
Samozřejmě peníze. Ale nebylo to jen u nás, i Jarda Jágr o tom vyprávěl. Občas někomu dáte, ale... Kdyby člověk mohl všemu věřit. Ty lidi si často vymýšlejí, takže peníze radši věnujeme na jasnou věc. Pošleme je postiženým dětem v Pardubicích, kde víme, že se dělá dobrá práce.
Přemýšleli jste někdy o tom, že byste se do Pardubic nevrátili a nadobro zůstali v Americe?
Ano a mrzí mě, že jsme to neudělali hned na konci devadesátých let, kdy Dominik poprvé ukončil kariéru. Myslela jsem si, že je to lepší pro celou rodinu. Pro něj i pro děti. Byl tam klid, manžela si vážili a všichni věděli, co pro ně udělal. Jenže on měl vždycky Česko za své a byl nastartovaný se vrátit.
Jak by u vás hlasování Amerika versus Česko dopadlo dnes?
Asi tři jedna pro Česko. Dominik je patriot a Dominice se v Česku taky líbí. Lidi jsou tam družnější, živější a našla si hodně kamarádek. Michal dřív nechtěl do Pardubic jezdit ani na prázdniny. Teď už tam má sice taky kamarády, ale pořád si myslím, že ho to táhne do Ameriky. A já... Poznala jsem svět, byla to zajímavé, ale doma je doma. Chci žít v Evropě.
25. února 2006 16:17
