Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 26. května 2017. Filip

Čtyřhodinová bitva dvou tenisových hrdinů: až do padnutí

RESPEKT. Andy Murray (vlevo) se po vítězném olympijském finále zdraví s poraženým Juanem Del Potrem. | foto: Reuters

16 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Dva skvěle vytrénovaní profesionálové se v předklonu opírali o své rakety jako o berle. Těžce vydechovali po neskutečných výměnách, při nichž ze sebe udatně ždímali zbytky sil. Tak nesmírně vyčerpávající bitva se rozpoutala mezi Britem Andym Murraym a Argentincem Juanem Martinem Del Potrem. Výsledek 7:5, 4:6, 6:2, 7:5 pro Murrayho jen naznačuje, co se na centrkurtu dělo. Že zápas trval čtyři hodiny a dvě minuty, napovídá o něco víc.

Po posledním míči se ani jeden neubránil slzám. Oba vláčně dokráčeli k síti, kde se objali. „Fakt ti to přeju, chlape!“ řekl poražený.

I když, poražený... Del Potro byl klasickým vítězem bez zlata. V posledních letech ho ničily problémy s levým zápěstím. Podstoupil dvě operace. Obtížně se pokoušel vrátit na ATP Tour. Na žebříčku se skrývá na 141. místě. Stále se nemůže naplno opřít do bekhendu. Přesto v Riu zdolal Djokoviče a v sobotní řeži Nadala 5:7, 6:4, 7:6.

Není divu, že v klání s Murraym vypadal vyřízeně skoro od prvního gamu. Jakýmsi nadpřirozeným způsobem však v obrovském těle objevoval stále nové zásoby energie.

Fotogalerie

„Ještě jsem nezažil, aby mě diváci takhle povzbuzovali,“ pravil dojatě. „Rozbrečeli mě po každém zápase. Dokonce i Brazilci mi přáli, což je divné. Zasloužili si, abychom předvedli dobrý tenis.“

Ač měl Murray na tribunách své zastánce, například krajany ve skotských krojích, většina obecenstva byla proti němu: „Búúúúú!“ Možná si někteří Argentinci ještě vzpomněli na válku o Falklandy, kterou s Brity vedli před 34 lety.

Podstatnou roli však hrála oblíbenost muže s přezdívkou Věž z Tandilu. Vždyť jej přijala za svého i domácí část publika (navzdory brazilsko-argentinské rivalitě). Davy fascinoval svou nezlomností a vášní, s níž se prodíral turnajem.

„Když jsem viděl, že mám v prvním kole Djokoviče, myslel jsem si, že mě čeká hodně krátká akce,“ řekl. „Ale pak jsem postupoval a fanoušci mi nedovolili to vzdát.“

Jaké pouto vzniklo mezi Del Potrem a diváky, se ukázalo při závěrečném ceremoniálu. Murray na stadionu sklidil zasloužený potlesk zbylých několika tisícovek lidí.

Jako první člověk v dějinách získal na olympiádě druhou zlatou ve dvouhře. Britská veřejnost ani novináři zprvu nehořeli láskou k často nadávajícímu a rozcuchanému Skotovi. Poté, co loni pomohl dobýt Davis Cup a v Riu se při reprezentaci vlasti vybičoval k úžasným výkonům, už jej doma prostě museli uznat za národního hrdinu.

Převzal vzácnou odměnu, poslechl si hymnu, zapózoval fotografům přesně podle protokolu. Zamával příznivcům a odešel do zákulisí. Na zeleném betonovém jevišti se zdržel pouze Argentinec s vlajkou na ramenou a stříbrnou plackou na hrudi. Byla to magická chvíle.

Podobně jako o den dřív Petře Kvitové se zpíval fotbalový chorál. Jen ještě o dost silnější: „Olé - olé, olé, olé - DelPo, DelPo!“

Sedmadvacetiletý titán se poddal kouzlu okamžiku. Ukazoval svou „placku“. A žasl.

Autor:


Témata: Tenis, Petra Kvitová




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze