Když byl malý, prodělal dětskou mozkovou obrnu. Musel moc dřít, aby se dostal tak daleko. Třiatřicetiletý Musil zítra odlétá do Atén, paralympiáda začíná až 17. září. "Pro mě jako pro spastika bude lepší, když tam budu o něco dřív. Sluníčko mi prohřeje svaly."
Soutěžit bude v hodu diskem a ve vrhu koulí. Víc si věří v disku, v této disciplíně ho méně bolí ruka. V Sydney získal zlato i v cyklistické časovce, to však nezopakuje. "Rozhodl jsem se, že dám přednost atletice. Toho psychického napětí tam bylo nějak moc," říká.
Pět medailí jako v Sydney tedy jistě nezíská. „Ale nějaká by na mě zbýt mohla.“ Těší se na pohled z Akropole. Díky výtahu pro vozíčkáře se nahoru dostane jednoduše.
Na druhé straně se mu pryč nechce. Před třemi týdny se stal ženáčem, vyženil dvě děvčátka, desetiletou Kristýnu a pětiletou Terezu. "Nejsou to zrovna sportovní typy, ale na trénink se mnou chodí. Když odházím, tak mi přinášejí náčiní zpátky do výseče," popisuje.
Se ženou to prý mají rozdělené zatímco on bude v Řecku reprezentovat vlast, ona zatím zútulní nové bydlení v Bílině, do kterého se před pár dny přestěhovali. I proto teď neměl moc volného času. Stěhování musel skloubit s náročným předolympijským tréninkem.
Když hovoří o tréninkové řeholi, neubrání se černému humoru. "U nás se už neříká sportem k trvalé invaliditě, ale sportem do hrobu."
Usměvavý chlapík zvážní, když dojde na téma doping. Imezi handicapovanými se už objevily první aféry. Musil to nechápe. "Už takhle máme s tělem problémy, natož si přidělávat další. Já mám brát léky na křeče, ale radši neberu nic."
Vzor? Obvykle tohle slovo zavání frází. Ne v Musilově případě. "Těší mě, když se na mě chodí koukat stejně postižené děti a vidí, že se dá i v našem případě něco dokázat," svěřuje se. Je bojovník. V Aténách neprohraje. I když třeba skončí bez medaile.
