Jak se vám světové setkání mladých sportovců líbilo?
Je to skvělá akce, o níž je potřeba mluvit. Sport obohacuje život, ten můj obohacoval odjakživa. Soutěživost jde ruku v ruce s motivací, stačí se jen podívat na závody, jako jsou tyhle. Pokud se v posledních letech nahlas hovoří o tom, že zdravá mládež se sportu věnuje čím dál méně, tak u zdravotně postižených tohle příliš neplatí. Právě sport je ideálním způsobem, jak trávit volný čas, najít nové kamarády a v neposlední řadě udržet fyzickou kondici.
Trvalo vám dlouho, než jste po těžkém úrazu našel sílu vrátit se ke sportu?
V době před úrazem jsem se věnoval řadě sportů. Jezdil jsem na lyžích, hrál fotbal, zkoušel i hokej, prostě byl jsem sportovec tělem i duší. Proto jsem se ani pak přemlouvat rozhodně nemusel. Jakmile jsem měl za sebou hlavní fázi rehabilitace, začal jsem sportovat. Už po roce jsem vyrazil na hory a zkusil to na lyžích. Myslím, že nyní sportování přikládám ještě větší důraz, než v minulosti. Ale je to pochopitelně především skvělý relax.
Začal jste ovšem také házet kuželkou, což je jedna z paralympijských disciplín. Jak jste na tom směrem k letošním hrám v Riu de Janeiro?
Je pravda, že jsem se snažil poprat o limit. To se sice podařilo, ale vzhledem k tomu, že je v této disciplíně velká konkurence a mně se důležité závody nepovedly, asi to letos nevyjde.
Psychika?
Myslím, že ano. Prostě jsem v klíčových chvílích tak trochu vybouchl. Ale to není nic divného, když má člověk velké cíle a ještě mu schází zkušenosti. Předělával jsem například techniku, musel jsem začínat znovu. Jsem teď sice výkonem 26,42 metrů čtvrtý na světě a nejlepší v Česku, ale to zřejmě na letenku na paralympiádu stačit nebude.
Bude to pro vás velké zklamání?
Takhle bych to neřekl. Závodím teprve třetím rokem a mými soupeři jsou zkušení atleti, kteří soutěží třeba patnáct let. Musím být trpělivý a sbírat zkušenosti. Když mi nevyjde Rio, pokusím se alespoň překonat světový rekord, který je 27,50 metrů. A pak si nějak naplánovat přípravu na další paralympiádu za čtyři roky.
