"To je idiomotorika. Lenka se snaží, aby se jí nikde netoulaly myšlenky. Představuje si tedy krok po kroku postup při výstřelu," říká šéf týmu Vladimír Šaňák.
Pak Marušková zvedne ruku, vypálí. Desítka, střed terče, ukazuje elektronická obrazovka nad její hlavou.
Celkem nasbírá za sérii 96 bodů ze 100. "Když takhle zastřílí v závodě, bude to dobré," usoudí Šaňák.
Jenže Marušková se jen pousměje: "Pan Šaňák si to pěkně maluje. Já jsem ale na sebe náročnější."
Martin Tenk na vedlejší, padesátimetrové střelnici přiznává: "Na chvíli se mi stalo, že jsem při tréninku začal myslet na dostavbu svého baráku. Taková myšlenka musí rychle pryč. Někdy sám nechápu, co se v mé hlavě odehrává."
Přitom střelci ujišťují: hlava, to je absolutní základ. "Především některým ženám do ní nevidíte," směje se Šaňák, jemuž si kubánský kolega-trenér právě stěžuje, že není schopný ukočírovat jedinou kubánskou střelkyni v týmu.
Rovněž pro Kateřinu Emmons je hlava objektem, jímž se často zabývá. "V mém případě tvoří zhruba sedmdesát procent výsledku. Techniku už mám dávno zautomatizovanou. Hlava tedy rozhoduje."
Každý ze střelců má vlastní strategii. Brokař Jan Sychra navštěvuje doma v Brně kurz takzvaného biofeedbacku, při němž zkoumá a srovnává stav své mysli i schopnost reagovat. Další střelci si při závodě v duchu probírají svaly svého těla, jeden po druhém.
Do sebe se uzavírá i Emmons. "Dostávám se do jakési vnitřní bubliny, kdy najednou dokážu vnímat tělo mnohem víc než normální člověk. Poznám signály, když je něco špatně."
Příprava na každou ránu jí zabere zhruba minutu a půl. "Patřím k těm pomalejším." Ani série zásahů do desítky však nemusí znamenat, že je vše v naprostém pořádku. "Najednou se mi totiž kdesi v hlavě ozve: Dokdy mi ta série vydrží? Neskončí už? Takové myšlenky jsou pro mě jasným znamením, že už se soustředím moc dlouho. Že potřebuju pauzu."
Raději si jde sednout na židli. Uklidní se. "Odfouknu špatné myšlenky. Pak teprve pokračuju dál."
