Ve čtrnácti vyhrál na cizím kole i závody neregistrovaných u příležitosti Mezinárodního dne dětí. Všimli si ho trenéři Slovanu a nazítří už byl členem cyklistického oddílu.
A v Montrealu 1976 olympijským vítězem ve sprintu.
Pravda, chtěli z něj vymodelovat stíhače, jenže na tuhle disciplínu neměl náturu. "Povahou byl sprinterem už od narození," říká Tkáčův někdejší reprezentační kolega Jiří Mikšík.
"Prostě spontánní, výbušný typ, co občas udělá i pořádnou klukovinu.
Jinak by nevyhrál olympiádu.
Jednou na hotelu vymaloval pokoj hasicím přístrojem. Ale nikdy vás nepodrazil, to ne." Anton Tkáč – David Morelon 1:1.
Takový byl v Montrealu stav boje o zlato. Zbývala třetí finálová jízda, ta rozhodující. Tkáč, chlapík s knírkem, v ní explodoval v pravou chvíli. "Na nejvyšším místě dráhy jsem nastoupil, zalomil kolo až dolů a vsadil na jízdu na čas," vypráví.
Legendární Francouz nedokázal odpovědět, navzdory bouřlivé podpoře frankofonního publika.
Tkáč potom závodil ještě čtyři roky, než se stal státním trenérem.
Po rozdělení federace řídil slovenský armádní sport, začal podnikat.
"Máme rodinnou firmu na bezpečnostní dveře, trezory a další věci na ochranu majetku." V trezoru od své firmy teď uchovává i vlastní zlatou olympijskou medaili.
Od roku 2001 je navíc prezidentem Slovenského cyklistického svazu.
Ale – světe, div se – na kole už vůbec nejezdí! "Ani žádné doma nemám," přiznává. "Odložil jsem ho před patnácti lety. Trochu mě omrzelo a taky jsem přišel na chuť jiným sportům."
Dávno ztracené jsou doby, kdy si každý den odšlapal dvouhodinový okruh Mlýnickou dolinou a potom nahoru do hor. "Teď se radši projedu na kolečkových bruslích."
Koneckonců, ani svou vahou už 57 letý Tkáč výbušného sprintera rozhodně nepřipomíná.
