To kocovina z porážky se Sovětským svazem mu bušila do mozku. Žádná hrůza - 5:7, ale ta fatální první třetina: 0:4! Na olympijskou halu spadlo hrobové ticho.
Všichni nachystáni fandit Čechoslovákům, ale to, co viděli na ledě, je zděsilo. Ještě během večera a noci byly odeslány z Československa do Innsbrucku stovky zlobných telegramů.
Zpravodaj Mladé fronty fantazíroval z Innsbrucku: "Vidím ty lidi, jak brzy ráno spěchají na poštu nebo ještě v noci vytáčejí čísla telegrafu a diktují ospalé úřednici tvrdá slova." A druhý den ráno při tréninku týmu se dozvěděl: "Antonovi vytloukli v Brně okna bytu!" "Opravdu?" zeptal se trenéra Jiřího Antona. Ten mávl rukou: "Volali mi to z Brna, mám starost o manželku."
Snad na nejvyšší míru zloby se tenkrát rozhořelo zklamání hokejového lidu. ÚV ČSTV, tehdejší tělovýchovné politbyro, se cítil nucen reagovat na záplavu telefonátů a dopisů "od našich pracujících". Není možné na vše odpovědět, necháváme to na funkcionářích a hráčích po jejich návratu.
Na sportovní stránku Mladé fronty přispěl i její šéfredaktor Miroslav Jelínek. "Někteří fandové se chovají, jako by na měření sil v tomto sportu závisela sláva nebo hana naší země," píše.
A proč to všechno? Dvěma hříchy si v očích milionů fandů zatížil svědomí trenér Anton. Vyhodil z týmu tehdejší božstvo, Františka Vaňka, a zavedl místo vyčkávavé taktiky forčeking. Taktický systém, který tým poznal na zájezdu v Kanadě. Aktivní obranu, při níž se po ztrátě puku začíná hned bránit už v hloubi útočné třetiny. Třemi,dvěma nebo jedním hráčem.
Vaněk, význačný představitel české chytrosti, byl pro svou kličku a přihrávku miláčkem hokejových davů. Anton třicátníka do týmu nechtěl, nahradil jej neznámým Jiřím Holíkem. "Až z novin jsem se dozvěděl, že už nejsem v mužstvu. Anton s tím pak měl v Brně problémy, velmi nepříjemné," vzpomíná dnes sedmdesátiletý Vaněk. Jiří Holík byl podobně udiven. "Anton si udělal mezi lidmi zle, to mu nemohli odpustit. Zbožňovaného Frantu vyměnil za mě, devatenáctiletého venkovana, co zrovna přišel na vojnu."
Když ještě před Innsbruckem hrál národní tým v Brně, přišel Vaněk do kabiny trochu poklábosit a také popřát zajíci Holíkovi úspěch. Poslední džentlmen podivných krásných časů! Den po innsbruckém zápase se rozpovídal trenér Anatolij Tarasov, před Tichonovem první geniální hlava ruské školy. "Hodně spoléhali vaši hráči i trenéři na forčeking, který poznali v Kanadě. Vyřadili jste Vaňka, protože není na forčeking dost rychlý a tvrdý. Ale kdo hrál včera opravdový forčeking ve vašem týmu? Jen Golonka a Walter."
Hráči byli zmateni, neuměli to, hledali nějakou cestu zpátky. "Měli bychom hrát víc náš, československý hokej," řekl Josef Černý po debaklu se Sověty. "Viděli jste tady někoho, kdo by udělal kličku?" S USA jsme poté vyhráli 7:1, byl to záblesk naděje. Jaké telegramy nám asi budou posílat teď? zeptal se někdo z hráčů.
I Kanadu zvládáme 3:1. Místo s dvěma hrajeme forčeking jen s jedním hráčem. Se Švédskem však výprask: 3:8. Se svěšenými hlavami mizí hráči v šatně. I bronzová medaile je ztracena, chybí k ní pár gólů. Za tři minuty po siréně se přiřítí do šatny trenér Anton. "Máme bronz!" řve. Direktoriát šampionátu pozdě vysvětlil, jak to bude: při rovnosti bodů nerozhoduje skóre ze vzájemných zápasů, ale celkový poměr branek. Máme jej horší než Švédové, ale lepší než Kanaďané.
Forčeking, Antonem importovaný, nikdy pak už z českého a evropského hokeje nevymizel. Jen problémy s ním zůstávají: kolika hráči napadat, kdy a jak.
Ta okna Antonovi tenkrát nevytloukli. Byla to falešná zpráva, měla ho znepokojit. Už dva roky koučuje na nebeské střídačce. Tam telegramy nedocházejí.
