V šestapadesátém roce na Štrbském Plese letěl vzduchem s jednou lyží a bleskem přemýšlel: Kam dám při doskoku volnou nohu? Dopředu, dozadu? „Těžko se tomu věří, ale viděl jsem před očima Áju Vrzáňovou, jak ve Svatém Mořici při olympiádě tu volnou nohu při doskocích strkala za sebe. Tak jsem ji napodobil.“ Nic platno, potloukl se, roztrhal svetr.
Je stále rovný, nekulhá, byť mnohokrát pod můstky polámaný. Schodů na skokanské věže vydupal tisíce, poslední minulý víkend jako ředitel závodu na velkém můstku na Ještědu, při němž skákali i olympionici.
Praporek na hraně
Má svěží, snad zázračnou paměť. Dávno zasuté děje se v poklidném bytě s poháry a diplomy vynořují ze stínů.
Když po válce otevírali můstek v Tanvaldu, stával ještě u odrazového stolu správce
|
MILOSLAV BĚLONOŽNÍK |
| Narozen 11. července 1918, podle databáze ČOV nejstarší žijící olympionik ze zimních olympijských her. Skokan na lyžích, účastník olympiády ve Svatém Mořici 1948 (16. místo), první Čech, který přeskočil sto metrů (1955). Úředník pojišťovny, trenér, předseda subkomise pro stavbu můstků FIS. |
„Neodsunuli ho jako většinu, ale potom se do Německa odstěhoval sám,“ vzpomíná Bělonožník. Burgert pohlédl vzhůru, spatřil tam na věži Bělonožníka. Sehnul se ke stolu a ve chvilce na konec stopy nadusal tři čtyři centimetry sněhu. Dobře věděl, co to udělá.
„Lyže mě koply, vyletěl jsem výš a byl to rekord můstku - 66 metrů.“ Už přes padesát let žije s manželkou v jednom z poválečných činžovních domů v tiché liberecké ulici, zahrádku má přes silnici. Rád louská křížovky, a pokud přijde návštěva a listuje knihou s novinovými výstřižky, povzdechne si: „Mé generaci vzala nejlepší léta válka.“
A slavilo se
Zimní olympiáda ve Svatém Mořici, první po válce! To už bylo něco, a tak měli skokani týdenní soustředění ve Špindlerově Mlýně.
Vůdcem tehdejší party byl Josef Císař. „Pánové,“ pravil takhle v pondělí, „zítra přijedou lidi ze svazu a bude přísaha. Takže dneska to oslavíme.“ A tak se slavilo.
Funkcionáři přijeli, pohovořili, podělili skokany Ruudovou knihou Stopy lyží brázdí svět. „Vidíte, ani to nebolelo, to musíme oslavit,“ řekl hned Císař pohotově.
V pátek se slavilo v chatě na Horním prameni dost dlouho. „Autobus na závody do Harrachova odjížděl v šest, a tak jsme ani nešli spát.“ Že tak dlouho vydrželi? V blízké chatě byl zrovna v proudu lyžařský kurz matek s dětmi, a když dětičky sladce usnuly, maminky k půlnoci nacupitaly.
„No a ráno jsme seřadili flašky přes lokál, úhlopříčně, v odstupu dvaceti centimetrů. Vyšlo to akorát. Limonád tam moc nebylo.“ Tyhle legendy přeskakují i do internacionálních poloh. Po olympiádě přijeli do Špindlerova Mlýna norští skokané, samé celebrity.
Ráno před závodem přispěchal Karel Jarolímek, tehdy uznávaný skokanský šéf: „Kluci, dnes máte naději Nory porazit!“ A to jako proč? „Do čtyř hodin ráno chlastali!“ Norové ale létali jako orlové.
Lyže se lámaly
Do výbavy skokanských gentlemanů nutně tehdy patřily i elegantní doplňky: bílé pletené rukavice, bílé ponožky, vykukující přes šponovky, a bílá košile pod svetr. Lyže byly dřevěné, z jasanu, a jak vysychaly, lámaly se. Někdy od nich odskakovaly i metrové třísky.
V Senohrabech u Prahy - bože, i tam se skákalo - urazil obě špičky, ale na zledovatělém dojezdu odjel.
Od kamaráda si půjčil jeho lyže, zlomil jednu špičku. Pak přemluvil dalšího skokana, měl nové „bartoňky“, tehdy proslulou značku. „Připadalo mi, že vydržely, ale když jsem je předával, dostal jsem vynadáno: obě byly prasklé.“
V devětačtyřicátém zlomil v krkonošském Svatém Petru jednu lyži. Manželka, jeho dobrý duch, mu hbitě obstarala další pár, jenže o pět centimetrů kratší. Při nevybalancovaném doskoku malér; několik salt na dojezdu mu poničilo kotník a vazy. Tehdejší lékařské kapacity, Mach a Mathé, usoudily: „Možná bude chodit, skákat už nikdy.“
Alespoň kapesník na čelo
Šest let nato, v Oberstdorfu roku 1955, jako šestatřicetiletý závodník, ale už také trenér získal historický primát: na tehdejším mamutím můstku jako první Čechoslovák přeskočil stometrovou hranici.
Konkurenti už nosili brýle a helmy. „My nic. Hubert Riegel si ovázal kolem čela kapesník. Abych měl alespoň něco, žertoval.“ První den dolétl Bělonožník na 102 metry. Druhý den 107 metrů, ale Riegel ho přeskočil - 111 metrů.
V noci před třetím dnem se protáhla poslední schůze skokanské komise FIS do jedné v noci, Bělonožník se jako začínající funkcionář staral o zápisy ze schůze. Přepisoval je pak do pěti ráno. Nevyspalý doskočil nejen na 104 metry, ale i na hlavu. Praskla lyže i klíční kost.
Skákal takzvaným norským stylem. Po odrazu jednou protočil paže vzduchem a pak je nechal mírně odtažené od těla. Byl ale zřejmě prvním skokanem, který proletěl vzduchem v moderní poloze. Pravda, nuceně. Poté, co si brzy po válce zlomil tři žebra, šel za týden skákat znovu. „Nemohl jsem rukama točit, jak to bolelo, a tak jsem letěl hezky s připažením. Jako se skáče dnes.“
Udělal pořádek ve skokanském světě
Jako předseda subkomise pro stavbu můstků ve federaci FIS se podílel na výstavbě mnoha z nich, včetně toho mamutího v Harrachově. Zavedl evidenci všech můstků na světě. Od jeho doby se vystavují certifikáty, můstky musí být homologovány. Je jich ke dvěma stovkám. „Když jsem po devatenácti letech funkce předával fascikly, bylo toho pětadevadesát kilo.“ Manželé oslaví 18. července šedesáté výročí svatby. Mají dva syny, dceru, sedm vnoučat a dvě pravnoučata.
Paní Bělonožníková, věrná souputnice životem skokana, ví o něm svoje: „Byl víc pryč než doma, ale zůstali jsme si vzácní.“
 Bývalý skokan na lyžích Miloslav Bělonožník se svými trofejemi |
