„Někdy to jde těžko, protože hráči mají starost o rodiny, které nechali doma. Právě proto jim chceme aspoň na chvíli vrátit úsměv.“
Vrátit úsměv? Skromné přání přerostlo v národní posedlost fotbalem.
Konflikt a soužení iráckého lidu byly na devadesát minut, kdy reprezentace země bojovala na trávníku, zapomenuty.
„Když naši chlapci hrají, Iráčané zapomínají na vyznání a politickou příslušnost. Sednou si spolu s jediným přáním: aby mužstvo zvítězilo,“ potvrdil místopředseda irácké fotbalové federace Nadžah Hanud agentuře AFP.
Co si přát víc? Něco přece. Irácký tým byl i co se týká výsledků největší senzací turnaje. Zůstal však jediný stupeň pod olympijskou medailí, kterou bral Irák naposledy v roce 1960.
Čtvrté místo - to zabolí. Jenže obvyklá sportovní terminologie je v tomto článku až nepatřičná.
Že být bez medaile bolí? Doopravdy by bolelo mučení, před nímž si sportovci v minulosti nemohli být jistí. Udaj, syn svrženého diktátora Saddáma Husajna, měl jako předseda národního olympijského výboru ke krutostem blízko.
Za Saddámův režim iráčtí hráči rozhodně v Řecku nebojovali. Pobouřeně však také odmítali, aby si jejich úspěchy přivlastňoval George Bush. Americký prezident si jimi chtěl vylepšit obraz v kampani pro listopadové volby.
„Jak se Bush zodpoví před svým bohem za to, že páchá v naší zemi zločiny?“ vzkázal mu přes novináře jeden z iráckých fotbalistů.
Kouč Hamád doplnil: „Američané u nás zabíjejí stovky lidí. Co je to za svobodu, při níž se na ulici střílí?“ Ale když dal záložník Mohammed Austrálii gól, který mužstvo poslal do semifinále, střílelo se v Bagdádu do vzduchu pouze z nespoutané radosti. Rachot kalašnikovů po dlouhé době nebudil strach.
Spousta lidí sledovala přenosy zápasů v ulicích a na tržištích, protože doma jim stále nejde elektřina.
Při semifinále s Paraguayí byli naštvaní na americké helikoptéry, jež jim přelétly nad hlavami a vyrušovaly. Tento zápas Irák prohrál 1:3, přesto byli jeho fanoušci hrdí.
„Díky fotbalistům už svět ví, že nejsme jen lidé se samopaly a raketomety,“ říkal čtyřiadvacetiletý Rašíd Rumajed, divák z tržiště.
Jeho slova vydají za všechny sady medailí, jež byly na hrách rozdány.
