Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Neumannová: Líp to dopadnout nemohlo

Kateřina Neumannová, dcera Lucie - Olympijská vítězka Kateřina Neumannová s dcerou Lucií. | foto: Michal Růžička

2 2006
V očích měla únavu. Přátelé hodovali na její počest v pizzerii, ale ona jen vodou zapila antibiotika. V domku nedaleko odtud se stihla nalíčit a převléknout, usmát, přemýšlet, odpovídat. K tomu uložit dceru ke spánku, sledovat v televizi hokej, uklízet a balit. Kateřina Neumannová, v těchto dnech první dáma Česka, se vrací z olympijského Turína se zlatou a stříbrnou medailí.

Když jste padla do sněhu v cíli vašeho zlatého závodu, přiběhla za vámi dcera Lucie. Co říkala?
Volala jen: Mami! A já na ni: Lucinko, maminka vyhrála zlatou medaili! Když jsem viděla malýho panďuláka na sněhu, divila jsem se, že ji tam vůbec pustili. Bála jsem se, jestli kvůli tomu nebude nějaký problém. Pak přišla obrovská radost. Ona je to nejlepší, co se mi v životě povedlo. A tohle vítězství je to nejlepší, co se mi povedlo ve sportu.

Dívá se na vás dcera, když závodíte?
Ví o tom, že máma závodí, ale nevnímá, jaká je to akce. Olympiáda, Světový pohár nebo pouťák na Šumavě, to nerozlišuje. Ale že mám medaili, to jo, to pozná.

Nyní je možná nejznámějším dítětem v republice. Máte z toho radost, nebo se bojíte, že jí tím uškodíte?
Na Šumavě žije jako normální dítě. Zatím je moc malá, aby ten ruch kolem sebe vnímala. Ale mám o ni strach. Přes svoje dítě je každá matka nejzranitelnější.

Lucie tátu má, pochopí to

Prozraďte na sebe nějakou slabinu, špatnou vlastnost.
Co to přesně je? Jsem moc citlivá ve věcech, které se mě osobně dotýkají. Začnu ronit slzy, docházejí mi slova. Špatně se vyjadřuju, nejsem dostatečně odvážná. To je slabina pro budoucí možný byznys. Potřebovala bych se naučit být tvrdá.

Trenér Frühauf o vás tvrdí, že jste zabejčená. To znamená, že do čeho se dáte, nepustíte, dokud to nedokážete. Takže už jen stačí být důraznější, ostřejší.
Nejsem tak rozená. Učím se to, protože vím, že je dobré to umět. I když mi to někdy nejde.

Kateřina Neumannová

Narodila se 15. února 1973 v Písku, bydlí v Praze a na Zadově. Je svobodná, dceři Lucii budou v létě tři roky. Startovala na jedné letní a pěti zimních olympiádách. Dosud z nich měla čtyři medaile - tři stříbrné a jednu bronzovou. Nyní v Turíně získala stříbrnou a v posledním závodě konečně zlatou. Loni vyhrála mistrovství světa.

Neříkejte, že nejste dost sebevědomá.
Nejsem přehnaná optimistka. Nemám to, co Američani, kteří vypadají na desáté místo, ale vykřikují, že vyhrají. Chci být úspěšná, což pro mě neznamená zůstat šestá. Ale neříkám, že jedu pro zlato.

V lednu jste přece prohlásila: Přijímám zlatou odpovědnost.
Ano, to znamenalo, že se o zlato pojedu poprat. Ale také brzdím jasná očekávání. A to i tehdy, když jsem dobře připravená a sama v sebe věřím. Jenže taky vím, jak silné jsou soupeřky. A doping dalších lyžařek už mě o nějaké medaile připravil.

Umíte být sebekritická? Přiznáte, co jste mohla v životě udělat lépe?
Asi by se našla spousta momentů. Vadí mi, když ubližuju blízkým lidem, kteří si to nezaslouží. Třeba i nechtěně.

Můžete být konkrétní?
Když jsem byla těhotná a psalo se o mnoha tatíncích. Neměli s tím nic společného a mojí vinou se dostali do problémů. Toho lituju.

Mohla jste přece vystoupit a rázně říct: Není to tak, pravda je taková.
Nevím, jestli jsem to měla udělat jinak.

Proč stále nechcete prozradit, kdo je otcem vaší dcery?
Je to pro mě uzavřená kapitola. Nechci probudit další zvědavost. Co jsem chtěla říct, to jsem řekla před třemi lety a teď chci klid. Měnit to nebudu. Doufám, že to moje okolí bude respektovat.

A co až Lucie povyroste a začne se ptát?
Spousta dětí to má podobně, jmenují se po mámě. Lucka tátu má, nevidím v tom problém. Až dostane víc rozumu, pochopí to. A to už snad nikdo nebude nic řešit, všechno se kolem mě zklidní.

Vaše dcera v necelých třech letech obstojně lyžuje. Už víte, jestli bude po vás?
Je šikovná, takže nevylučuju, že se bude sportu věnovat. A jak se holky zakousnou, jde jim to líp než klukům. Taky mají o něco menší konkurenci. Ale spíš to vypadá na jiný sport, protože na Šumavě budeme trávit míň a míň času.

Jistě, míříte do Prahy, kde už máte i byt. Takže například vidíte pro Lucii tenis?
Pro holku je docela hezký. Ale vrcholové prostředí má trošku ujetý, mimo reálný svět. Líbí se mi atletika. Kromě koulařek atletky také dobře vypadají. To by mohlo vyjít.

Nebudu slavná nadosmrti

Olympijským zlatem jste se definitivně zařadila do společnosti našich nejvýznamnějších sportovců -vytrvalce Zátopka, gymnastky Čáslavské, oštěpaře Železného. Jak se mezi nimi cítíte?
Honza Železný, to je pro mě hmatatelná legenda, z těch současných největší. Emila Zátopka jsem poznala už jako starého pána a Věru Čáslavskou jako předsedkyni Českého olympijského výboru na olympiádě v Lillehammeru. Pokud mě někdo zařadí do stejné kategorie, bude to pro mě pocta. (sotva znatelně se zapýří)

Kde byste chtěla být po skončení kariéry vy? Třeba v šedesáti?
Nemám představu, že by mě musel každý znát. Přijdou nové hvězdy. Považuju ale za správné hledět si osobností nejen z politiky, kultury, ale i ze sportu. Když se na mě nezapomene, budu ráda. Nic přehnaného, vím, že slavná nebudu nadosmrti.

Ale teď vás čeká smršť zájmu. Jak jí budete čelit?
Však už to cítím. Zdá se mi, že je zbytečně přeneumannováno. A to hlavní asi ještě přijde. Budu muset být nepříjemná, chci přece ještě závodit.

Sportovci často bývají až nepatřičně vynášeni do nebes, nekriticky velebeni, přepláceni, nemyslíte?
Většinou si to tvrdě odpracovali. Olympijskou medaili nikdo nezíská náhodou. To říkám ve srovnání s tím, že u nás teď dělají hvězdy z každého televizního hlasatele. Nechci přehánět, na výkřiky jako Hašek na Hrad nejsem. Na druhou stranu i sportovci se můžou významně uplatnit v jiném oboru. Ale všeho s mírou.

Před čtyřmi lety vynesla nahoru vlna zájmu zlatého lyžařského akrobata Aleše Valentu. Domníváte se, že ji zvládl?
Byl v jiné situaci, ta medaile ho vyhodila o několik pater výš, než kde se předtím pohyboval. Byl to obrovský převrat, ale nepohltil ho. Mě už lidé přece jen znali, neočekávám žádnou převratnou změnu. Nechci si měnit život.

Umíte odmítnout nabídky, které vás dlouhodobě mohou spíš poškodit? Estrády, reklamy...
Je hrozně těžké říkat, co bych odmítla. Musí se to posoudit konkrétně. Asi reklamu na cigarety, která nemá nic společného se sportem.

Věděla jsem, o co jde

Po loňském zlatu na mistrovství světa i teď na olympiádě jste prohlásila: Někdo tam nahoře mi pomohl. Skutečně něčemu takovému věříte?
Já to jen tak říkám... Věřím v nějakou globální spravedlnost, i když často ve sportu není. Ale při tvrdé práci se to musí jednou povést. Nejsem žádné dítě štěstěny, na všechno jsem čekala. Člověk se nemusí dočkat hned, ale jednou to přijde.

Nelitujete, že zlatá odměna nepřišla ve dvaceti, na začátku kariéry? Nebo by vás uspokojila a možná už byste toho tolik nezvládla?
Určitě bych chtěla jít dál. Možná kdybych měla zlatou už v Naganu před osmi lety, rychleji bych si vybudovala svůj tým. Na druhou stranu, možná mě to posílilo, že si toho teď víc vážím. Osobnost mladého člověka může brzký úspěch poznamenat.

Takže teď jste si ten úspěch prožila víc, hlouběji?
(krčí rameny) Jsem ráda, že to tak dopadlo.

Ten zlatý finiš vypadal, jako byste do něj vložila všechny síly, které jste nasbírala za šestnáct let dřiny.
Byly to síly morální a psychické, uvědomovala jsem si, o co jde. Naposledy.

Uvědomovala jste si to, myslím to naposledy, už při závodě?
A víte, že jsem do něj šla nejklidněji ze všech velkých závodů, co jsem kdy jela? Cítila jsem jeho tíhu, to ano, ale další souvislosti jsem na trati už vůbec nevnímala. Tam už ne. Připomnělo mi to finiš z minulé olympiády v Salt Lake City, z patnáctky, kde jsem doběhla třetí. A to se po odhalení dopingu Rusky Lazutinové změnilo ve stříbro. To bylo podobné - berete z těch sil, co neexistují. Ale člověk je v sobě najde, protože to je olympiáda.

Nemrzí vás, že už ji neprožijete?
Jsem ráda, že to takhle dopadlo. Lépe to skončit nemohlo, zaplať pánbůh. Ráda si olympiádu vychutnám jinak. Vypadá to sice krásně, ale člověk během ní psychicky trpí.

V dubnu se chcete rozhodnout, co dál. Ještě rok závodit, nebo skončit na vrcholu? Už aspoň víte, co vás nejvíc ovlivní?
Je toho víc. Nejdřív musím chtít absolvovat tu letní dřinu. A cítit se zdravá, protože některé potíže se mi už chronicky opakují. Jít dál s nějakým omezením, to nechci. A taky musí být moje sportování pokryto ekonomicky. Všechny smlouvy nám vypršely s koncem olympijského cyklu. Teď se bude rozhodovat, na co máme. Nechci si pohoršit.

Vezměme variantu, že pokračujete. Pokusíte se třeba vyhrát celý Světový pohár?
Ten vám přece chybí.

A asi už se o něj nebudu pokoušet. Víte, co by mě čekalo za peklo - objíždět všechny závody? To opravdu ne. Zaměřím se na mistrovství světa a pár vybraných závodů. A tam půjdu zase na doraz.

Jste připravena na poslední závod kariéry?
Jeden bude poslední - a hotovo. Pak udělám nějakou rozlučku. Víc mě to netíží.

Na co se potom zaměříte?
Zajímá mě můj penzion. Ale nebudu jenom sedět doma. Budu s Luckou co nejvíc, ale začnu se rozkoukávat, zjišťovat, co by mě bavilo, učit se. Jenom do toho nechci skočit hned druhý den, začnu pozvolna.

Pořídíte si hned druhé dítě?
Děti mám ráda a v nejbližší budoucnosti se dalšímu nebráním. Ale brzy to nebude. A za dlouho taky ne.

Jak ji vidí otec: Budu rád, až s lyžováním skončí

"Kdyby tu všichni dřeli jako Katka, žili bychom si jako v Kuvajtu," říká čtyřiasedmdesátiletý Milan Neumann, otec olympijské vítězky. Takto vidí svou dceru:

S manželkou jsme sportovali jen rekreačně, v létě jsme se vždy motali u vody a v zimě na horách. A děti s námi.

Katka sjezdovala a potom závodila v kánoi, jenže v jejích patnácti bylo zle - potíže se zády. Hned jsem řekl: "Zarážíme závodění a začne rehabilitovat." Na stejnou chorobu dostávali kluci modrou knížku.

Ortopedi říkali, že už bude vrcholově chodit jenom na procházky. Snášeli jsme to špatně, všichni jsme brečeli a Katka nás tehdy vlastně utěšovala.

Jenže po roce rehabilitací šla na kontrolní rentgen, po kterém běhali lékaři po Motole a ukazovali si: "Není možný, jak se to zlepšilo - o padesát procent!"

Dcera se začala jen tak pro radost klouzat na lyžích, a tak jsme jí řekli: "Musíš se rozhodnout - buď lyže, nebo vodu." Rozhodla se pro lyže, což jsem měl radost, protože kanoistky sedávají už od února v ledové vodě. Začala lyžovat, ale jakmile by se vrátily zdravotní problémy, tak by toho nechala.

Strašení ortopedů bylo hrozivé, přece si nenecháte dítě zmrzačit! Rozhodně nejsme pobláznění rodiče, kteří nutí děti do velkých výkonů i za cenu toho, že je tím posílají do rakve.

Vůbec mě nenapadlo, že bude lyžovat ve špičce. To jen trenér Standa Frühauf říkal, že tam talent je a k němu úžasná morálka. Katka chtěla dřít dobrovolně - ještě jako kanoistka líčila, jak v tréninku hned za zatáčkou holky vypustily, jen ona jela naplno. A nikdo ji nemusel přemlouvat.

Kolikrát bylo hnusně a já radil: "Tak trochu uber!" A ona odpovídala: "Táto, ty si to představuješ opravdu jednoduše."

Opila se burčákem

Maturovala s vyznamenáním, uměla anglicky i rusky, ale mně nevadilo, že nejde na vysokou. Podle mě ani nemusí mít každá ženská univerzitní diplom - ta má odrodit děti a mít vedle sebe dobrého parťáka. Nemusí se rohovat s mužskými o špičková místa v nějakých managementech.

Dlouho žila jen sportem, ale nechávali jsme to na ní - přece jsem nemohl shánět mužskýho a strkat jí ho do postele, to nejde! Ale vůbec jsme ji neomezovali, nic jí nezakazovali. Zdálo se nám, že se chová slušně, rozumně. Jen jednou závodila na vodě někde na slovensko-maďarských hranicích, kde ji zatáhli do sklípku, a pak bylo holce špatně po burčáku. Ale já byl rád: Aspoň poznáš, že alkohol je pěkný svinstvo. Ta zkušenost byla dobrá a ona se pak pití vyhýbala. Stejně jako kouření -nemusela si dokazovat, že je světačka.

Nač nerad vzpomínám, to je olympiáda v Atlantě, kde jela závod na horských kolech. Sice jsem jí v tom nebránil, ale závodily tam ve vedru, nebylo zajištěné pití a ona hned na začátku spadla. Má nepředstavitelnou vůli, ale takhle zničenou jsem Katku nikdy neviděl.

Před třemi lety otěhotněla a já měl radost, protože každá ženská má mít mimino. Nenapadlo mě, že by na lyžích mohla být po porodu ještě lepší, jenže ona se rychle vrátila. Je závodivý tvor, a ještě chtěla něčeho dosáhnout - získat velkou zlatou.

Byly to galeje

Ten zlatý závod byl strašný, pokoušel se o mě skoro infarkt. Břicho mě bolelo už týden předem, jako vždycky, a při finiši to byla křeč. A pak už jen štěstí, které cítím doposud - vždyť to je satisfakce za její dřinu, za odříkání a za boj s neschopnými lidmi, kteří ji zdaleka nepodpořili tolik, jako by ji podporovali v severských státech, v Rakousku nebo v Německu, odkud dostávala nabídky.

To vítězství byl prý pro Katku druhý největší zážitek hned po porodu. A pro mě třetí, protože mám děti dvě.

Její kariéra pomalu končí, ale Katka už nebude žít pomaleji nikdy. Není z těch, které by seděly na jednom místě a nic nedělaly. Myslím, že příští rok ještě na mistrovství světa pojede, ale pak budu opravdu rád, až se sportu vzdá a začne žít jako normální ženská.

Z její malé Lucky asi lyžařka nebude, protože Katka ji v tom po svých zkušenostech nebude moc podporovat. Jsou to galeje. Něco úplně jiného než hokej, fotbal, tenis, akrobatické lyžování nebo třeba alpské disciplíny - tam je té dřiny míň.

Kdekoho zajímá, kdo je otcem Lucky, jenže ona vedle sebe může mít jednoho, nebo druhého parťáka, kterému bude Lucinka říkat tatínku, ale kdo otcem je, to je Katčina vnitřní záležitost. Mně nevadí, že nebyla svatba. Svět jde dnes jiným směrem, tak proč nežít jen na psí knížku? Katka by k sobě měla mít parťáka, se kterým bude vycházet, a když to nevyjde, tak se rozejdou. Dceru už jí nikdo nevezme a to ke spokojenosti stačí.

Vím, že se Katka nebude bránit ještě druhému miminu, a na to se moc těším. Bylo by to hezký.

(ček)

Jak ji vidí novinář: Ve třiceti už lyžovat nebudu, říkala kdysi

"Když poprvé vyhrála závod Světového poháru, rozbrečela se. Teď, kdy na vytoužené zlato, tekly slzy dojetí znovu," píše redaktor MF DNES Tomáš Macek. Třináct let sledoval Kateřinu Neumannovou na vrcholných akcích. Takhle ji poznal:

Skromná, otevřená holka, která právě odrostla teenagerskému věku. S výpravou bydlela v kasárnách, na malých pokojících, kde se nedalo nadýchnout.

Rozhýbávala se raději na buzerplace.

Tak jsem zažil Kateřinu Neumannovou na světovém šampionátu 1993 ve švédském Falunu. Ve finiši běžecké kombinace přespurtovala legendární Jelenu Vjälbeovou, řekla si o páté místo a světu připomněla: Můj čas přichází.

Stanislav Frühauf byl tehdy jejím trpěným osobním koučem, přestože na takové vymoženosti nebyli naši funkcionáři zvyklí. A když sama o své vůli přestoupila ze "svazových" lyží Fischer na norské Madshusy, všem dala najevo: Půjdu si svou cestou.

Maturovala na samé jedničky, jenže dál už studovat nechtěla. Lyže se staly jejím životem.

Proto sázela stromky, aby posilovala tělo. Šumavu ještě za svoji srdeční záležitost nepovažovala. Na to byla příliš mladá.

Rusky Vjälbeová, Lazutinová nebo Jegorovová, vesměs zasloužilé matky, které doma hromadně odkládaly své děti, jí naopak připadaly moc staré.

"To já už ve třiceti určitě lyžovat nebudu," prohlásila tehdy.

Také řekla: "Vlastní rodinu chci mít až po kariéře."

Nebo ještě: "Co jednou můžu dělat? Podnikat nejspíš nebudu." Vidíte, tolik je toho teď naruby. Neumannová závodí i tři léta po třicítce. Dcerka Lucie se batolí vedle tratí. A doma na Šumavě, kterou už si stihla zamilovat, otevřela penzion pro luxusní klientelu. Za svoji "misi Turín" včetně pronajatého domku v Pragelatu zaplatila 1,2 milionu korun.

Z lyžařky je velká řemeslnice a rutinérka (viděno očima Frühaufa) a absolutní profesionálka, viděno očima všech. S novináři hovoří rychle a věcně, z rozesmáté dívky vyrostla v osobnost každým coulem. Když požádá, aby se o osobě Lucinčina otce nepsalo, všechna média to respektují.

Soukromí si chrání, přesto jsou okamžiky, kdy před vámi stane obyčejná žena a matka Neumannová. "Ahoj, miláčku," rozzáří se, jakmile k ní cupitá Lucie, bere ji do náručí a nabádá: "Pověz nám, komu jsi dneska fandila?" Lucka stydlivě schová hlavu a jen pro maminku špitne: "Tobě." "A řekni, budeš taky dělat lyže?" Jenže Lucie ukončí konverzaci, a tak maminka dopoví za ni. "Ne, radši bude hrát tenis, aby se tak nedřela."

K ruce má Neumannová na olympiádě osobního kouče, servismana, biochemika, fyzioterapeuta, manažera, tiskového mluvčího i opatrovnici pro dceru. Štáb na úrovni sportovních megahvězd.

Ve dvaceti letech byla holkou zmalého města, krev a mlíko, žádné starosti s jídelníčkem. Dnes má ideální, sportem vyšvihanou postavu, a když se usměje, okolo očí se protáhnou první vrásky.

Přesto cosi zůstalo stejné jako v oné zimě 1993.

Když tehdy v rakouském Ramsau poprvé vyhrála závod Světového poháru, rozbrečela se.

A když v Pragelatu, při úplně posledním olympijském pokusu svého života konečně dosáhla na vytoužené zlato, tekly slzy dojetí z očí Kateřiny Neumannové znovu.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze