V létě si při bouračce na kole málem přibouchla dveře do Salt Lake City. Natřikrát zlomená klíční kost, zmrzačené rameno, zněla diagnoza. Dokázala se vrátit, bojovala se svým tělem i nepřízní osudu a v poslední chvíli si letenku na olympiádu zajistila. Při cestě na letiště ji však stihla automobilová nehoda a spolu se Zdenkou Vejnarovou skončily s četnými zraněními v nemocnici. Zase se oklepala a i se svou reprezentační kolegyní dorazila do dějiště her se šestidenním zpožděním.
Obě smůlou pronásledované biatlonistky si v závodě nevedly špatně. Dvacetiletá Vejnarová se při své olympijské premiéře vyšvihla na 23. příčku, Háková sice skončila 35., nijak však nesmutnila, vydala ze sebe všechno. "Když závodíte na olympiádě, musíte cedit krev, tělo se vzpouzí, ale do cíle ho musíte dotlačit," poznamenala.
Aklimatizace ve vysokohorském prostředí ale zpočátku nadělala v jejich tělech pořádnou paseku. "Vyrazila jsem na trénink a za půl hodiny jsem pořádně nevěděla, kde je sníh, před očima se mi dělaly mžitky," popisovala Háková. "Myslím ale, že mám dost tuhý kořínek, takže jsem všechno zvládla," dodala. Spolu se svou mladší spolubojovnicí absovovala první ostřejší přípravu až po týdnu. "I kdyby byl člověk stoprocentně zdravý, musí tady čtyři dny na lyžích jenom chodit. Stejně, první rychlý trénink? To byla katastrofa," vzpomínala Vejnarová.
Při odletu do Salt Lake City zdobil její obličej obrovský monokl, teď už usmívá na svět s tváří osmahlou sluncem a bez viditelných památek na neštěstnou nehodu. "Oko v pohodě, žádný make up," libovala si. Evu Hákovou těšilo, že má na hlavě čepici. Tržnou ránu, kterou při bouračce utrpěla, totiž lékaři zašili pěti vnitřními a dvanácti vnějšími stehy. "Mám na hlavě docela velikou skobu, vizuální následky ponesu dlouho," kývla smířeně hlavou.
Obě si olympijské hry náramně vychutnávají, vždyť se nyní mohly trápit kdesi doma u televize. "Atmosférou jsem nadšená," zářila Vejnarová. Evu Hákovou by zase moc potěšilo, kdyby její pondělní vystoupení nebylo v Soldier Hollow posledním. "Hrozně ještě bych si přála nastoupit, ale musím čekat, co se mnou bude. Ráda bych do štafety," přiznala s toužebným úsměvem.
