Některá zákoutí Ria se zdají Bohem zapomenutá. Ostatně také na kopci u stadionu se tísní nuzné domky v chudinské favele. Jestliže však Ten Nejvyšší existuje, na trávník v ozářeném kotli pro 80 tisíc diváků se v sobotu musel dívat.
Spatřil hubeného hrdinu Neymara, autora nádherné trefy z trestného kopu ve 26. minutě, kterak před pátou sérií penalt na půlicí čáře pokleká. Tým ho následoval a vzápětí křepčil poté, co brankář Weverton vyrazil Petersenovu střelu.
Vypukl rachot připomínající konec světa. Neymar v něm klidně kráčel do pokutového území, zatímco se spoluhráči i diváci se sepjatýma rukama na tribunách modlili.
Jediný zásah spasitele s desítkou dělil Brazilce od nanebevzetí.
Přitom na počátku turnaje byli útočník Barcelony a jeho pobočníci ve své zemi za padouchy. Po rozpačitých remízách 0:0 s JAR a Irákem jim lidé nadávali, pískali na ně, ba dokonce se jim smáli.
Dvanáctiletý fanoušek Bernardo se proslavil po většině planety, když si na dresu s desítkou přeškrtal jmenovku NEYMAR, pod ní fixem napsal MARTA a přikreslil srdce. Do fotky svištící po internetu se promítalo zklamání z mužské reprezentace a bezbřehé nadšení z té ženské a její hlavní hvězdy. „Takoví jsme. Národ extrémů. Milujeme, nebo nenávidíme,“ pravil Rogério Micale, kouč Neymara a spol.
To už věděl, že Brazilky po báječném startu zvadly a skončily bez medaile. Jeho hoši si naopak podali Dánsko 4:0, Kolumbii 2:0 a Honduras 6:0. Neymar da Silva Santos Junior střílel góly a z opovrhovaného flamendra a flákače se opět stal zbožňovanou superstar.
Jen své očištění musel korunovat v posledním střetnutí. V sobotu. Na vyprodaném Maracaná. Proti Němcům, kteří předloni v semifinále šampionátu potupili Brazílii 7:1.
To stigma z jejích fotbalových dějin dlouho nezmizí. Třeba Pedro, průvodce turistů po favele Rocinha, při zmínce o výprasku z Belo Horizonte žádá: „Pojďme se bavit o něčem jiném.“
Triumf v olympijském finále mohl zdejším obyvatelům posloužit jako záplata na duši. V ochozech impozantního Maracaná se v upršeném odpoledni už hodinu před výkopem škádlily hloučky přívrženců.
„Sedm – jedna! Sedm – jedna!!!“ pokřikoval otylý chlapík zabalený v německé vlajce.
„Pětkrát mistři! Pětkrát mistři!“ odpovídali poskakující mladíci se zelenožlutě pomalovanými obličeji. Načež se rozezpívali o dalším talentovaném forvardovi: „Glóry, glóry, aleluja – Gabriel Jesus.“
Obecenstvo okrášlilo utkání nadpozemskou atmosférou. Pískot řezal do uší. Chorály braly za srdce. Skandování burcovalo. Skučení tahalo za uši. Jen prosby o podporu shůry se šeptaly, či ještě častěji zůstaly nevyřčené. Přesto zabíraly.
Neymar zářil. Skóroval ranou, jež od břevna zamířila za čáru. Od stejné části brazilské branky se tři německé pokusy odrazily ven. Snad všichni svatí podpořili gólmana Wevertona. Němečtí „kazisvěti“ po poločase vyrovnali. Neymarovy kouzelné pasy nikdo z jeho parťáků neproměnil. Po prodloužení musel rozhodnout Boží soud – penalty.
Neymar pochoduje na tu poslední. A jistě proměňuje. Kleká si a lehá. Publikum se cítí jako v ráji a ještě posouvá rekordy v hlasitosti.
Čtyřiadvacetiletý Neymar přijímá medaili, na hlavě čelenku s nápisem „100% Jesus“. Sám je v tu chvíli bůžkem s desítkou na zádech.
„Nejlepší věc, která se mi přihodila,“ říká v extázi. „Splnil se mi sen. Ať si všichni kritici trhnou nohou!“
Na Martu teď nikdo nemyslí. I smutky a bída jsou aspoň na chvíli zapomenuty. A Bůh se z temné oblohy vlídně usmívá na Maracaná.
