O tomto dni tolikrát s bratrem, svým sparingpartnerem a "nejlepším přítelem“, mluvila a snila. Teď nadešel. Jenže bratr už u toho nebyl.
Že nemá medaili? Že skončila čtvrtá? "Dobrá jako zlato,“ napsala na Twitter. Pouhý start byl jejím vítězstvím.
O čtyři roky dříve, v létě před hrami ve Vancouveru bourala na kole a zlomila si čelist, loket, obratle. "Po každé ráně osudu je důležité bojovat a vrátit se zpět,“ řekla tehdy – a na hrách skončila pátá.
O čtyři roky později jí osud nachystal mnohem tvrdší zkoušku. Tak nečekaně, tak tragicky bratr opustil tento svět. Jak malicherné jí najednou připadaly její slzy, které ronila 22. ledna, když se v den svých narozenin dozvěděla, že nebude nominována do olympijského skiatlonu.
Nad Soči hořel oheň a ona nevěděla, co si počít. Odletět domů? Truchlit v kruhu blízkých? Kolegyně jí dodávaly odvahu. A potom se rozhodla: Pojedu sprint! Pro bráchu!
"Bude to pro ni osvobozením,“ věřila Marit Björgenová. "Má před sebou ještě tvrdé, velmi tvrdé dny. Ale snad jí tento závod pomůže.“
Jak podobný příběh zažívala na minulých hrách ve Vancouveru kanadská krasobruslařka Joannie Rochetteová, když ji otec vzbudil ráno v Olympijské vesnici s temnou zvěstí: "Máma zemřela.“ Její maminka, která jí tehdy přijela fandit do olympijského města, v 55 letech podlehla infarktu.
Také Rochetteová v únoru 2010 váhala, zda nastoupit. Také ona tehdy dostala tisíce povzbuzujících vzkazů z celého světa. "V krátkém čase jsem najednou ucítila tolik lásky. Pomohla mi k tomu, abych bruslila a skákala za sebe – a za maminku,“ líčila. Na stupně vítězů si kráčela pro bronz.
Astrid Jacobsenová zůstala těsně pod nimi. Kráčela k buňkám, zatímco se v areálu chystal květinový ceremoniál, tak vznešeně smutná. Soupeřky jí klepaly na rameno, líbaly na tvář a říkaly: Jsme rády, že jsi s námi. A norský korunní princ Haakon vstal, dojatě tleskal. "Je silná. Tak moc silná.“