Olympiádu bude hostit policejní pevnost Peking

P e k i n g (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) – - "Zbláznil ses? Tady, v internetové kavárně? Přijedou si pro nás během pěti minut, přímo sem," vyděsil se můj čínský známý, když jsem se pokoušel na zašlém počítači spiklenecky vyklepat heslo "svobodný Tibet".

Čínský policista hlídkuje u olympijské vesnice | foto: Reuters

Všichni zákazníci totiž při vstupu do internetové kavárny hlásí obsluze osobní údaje. A obávají se rychlé reakce uniforem.

Peking se na nadcházející olympiádu připravuje velmi pečlivě. Slovo bezpečnost tu úředníci i politici skloňují ještě častěji než sport.

Čínští předáci hovoří o terorismu náboženském i separatistickém: útočit prý hodlají jak zdejší muslimové, tak buddhisté, z definice mírumilovné tibetské mnichy nevyjímaje.

. Olympijský protest

Jak se sportovci kriticky stavějí ke hrám v Číně

Mnozí němečtí sportovci se chystají během her v Pekingu navléci zelenomodré náramky s nápisem „Sport for Human Rights“ (Sportem za lidská práva) a použít i další doplňky vyjadřující solidaritu s obyvateli okupovaného Tibetu.

O protestu hovořili například tyčkaři Anna Batke či Danny Ecker. Kapitán vodních pólistů Sören Mackeben přišel s nápadem nastoupit proti Číně v „mnišských“ oranžových
hávech (což by symbolizovalo solidaritu s Tibetem).

O podpoře protestu mluvili také nizozemský plavecký šampion Pieter van den Hoogenband, novozélandský reprezentant v jezdectví Mark Todd či francouzský tyčkař Romain Mesnil.
Australský cyklista Cadel Evans měl v květnu při závodech v Belgii tričko s nápisem „Free Tibet“

Jedno je však jisté: stejně, ba možná více než bomb se čínští komunisté bojí veřejně projeveného politického nesouhlasu. Ten nelze odsoudit tak snadno jako trhavinu vrženou do davu.

Teroristé? Demonstranti? Nechceme ani jedny!
Je polovina července. Nesmlouvavé slunce rozpaluje mnohaproudé silnice protínající Peking, které prý bedlivě sleduje policie. Což neznamená, že by čínští řidiči přestali jezdit na červenou. Naopak.

Přituhlo na letištích, v mezinárodních hotelech. Stráže i tajní policisté obklíčili stadiony. Olympijské sportoviště všemi přezdívané "Ptačí hnízdo" hlídají vojáci rovnou vyzbrojení raketami.

I při vstupu do metra jsem byl nucen půvabné dívce s prýmky na čisté košili ukázat i své špinavé prádlo uložené v batohu. Nelehkou práci si ulehčovala průběžným opakováním policejní mantry současného Pekingu – slůvka "bezpečnost".

V podchodu pod centrálním, rozlehlým náměstím Nebeského klidu (Tchien-an-men) pak za umakartovým stolem postávalo hned několik strážců pořádku, kteří se tu umně probírali taškami. Pravda, coby cizince si mě nepodali tak důkladně jako šourající se venkovany, kteří sem přibyli odkudsi z Vnitřního Mongolska.

Na ploše náměstí, které ač pojmenované po nebeském míru, bylo roku 1989 dějištěm ryze pozemského masakru  prodemokratických studentů, sledují pohyb chodců pozorné kamery.

Olympiáda není pro každého
Policejní oči sledovaly posvátnou plochu i v době, kdy se rudé Číně o pořádání planetárních her ani nezdálo: pokud někdo hodlá v Číně účinně demonstrovat, učiní tak zde, v duchovním středu země.

Zvědavých objektivů proto na náměstí přibylo. Jen některých: o tom by mohly vyprávět štáby zahraničních televizí, které se s místními úřady perou byť jen o možnost natáčet na Tchien-an-men.

Zatím tu však policisté sledují jen vyhřívající se turisty, sběrače lahví a dojaté Číňany z provincií, kteří v hojně rozšířených stáncích se suvenýry zjistili, že i oni jsou hrdí na vlast. "Hezké, že?" říká mladík s čepicí v amerických barvách při pohledu na videozáznam vojenské přehlídky, který si lze ve stánku na Tchien-an-men koupit.

Snažil jsem se ho tedy potěšit anekdotou, podle které již zbožštělý čínský komunistický předák Mao Ce-tung reagoval na zprávu o invazi československých vojsk do Pekingu otázkou: "A v kterém hotelu se ubytovali?" Nepochopil, přesto mě poklepal po ramenou a přátelsky řekl: "Vítejte na olympiádě."

Ne všichni však podléhají podobným sentimentům. "Nejen cizince, ale i obyvatele Pekingu bezpečnostní manévry rozčilují, i když to lidé většinou nedávají najevo. Číňané, obvykle přesvědčení vlastenci, jsou na šanci pořádat olympiádu pyšní, přesto je stálé příkazy i omezení velmi unavují," vysvětluje Evropan žijící v Pekingu několik let. Sám může mluvit o štěstí, že v čínské metropoli vůbec zůstal. Tedy legálně.

Řada studentů i letitých rezidentů musela z Pekingu odejít. Méně mladých a svobodou nakažených lidí ze zahraničí rovná se menší bezpečnostní i politické riziko.

"Číňané se bojí, že by se cizinci a studenti mohli přidat k protestům, které úřady očekávají. Státní paranoia se ještě prohloubila po březnovém násilí v Tibetu a následných hrátkách západních demonstrantů, kteří se snažili zhasit olympijskou louč na cestě do Číny," říká jiný Evropan znalý situace.

Pryč musí také dělníci z venkova, o jejichž ruce po 20. červenci Peking nestojí. Byť patrně jen dočasně: vykonávají totiž práce, do kterých se obyvatelům megapole nechce.

K ostražitosti politické i občanské dennodenně burcují noviny. "Víte o teroristickém spiknutí? Řekněte si o odměnu." Tak lze přeložit titul hlavního textu na první straně listu China Daily z 12. července.

Text konstatuje, že každý, kdo "upozorní na významnější bezpečnostní hrozbu", získá půl milionů jüanů. Tedy ekvivalent více než milionu českých korun. V zemi, kde průměrný měsíční rodinný příjem nedosahuje osmi tisíc korun, nejde o zanedbatelnou sumu.

Šušká se i o odposleších cizinců a důležitých Číňanů. V zemi má mobilní telefon téměř každý, stát však zůstává totalitní. Řidiči městské dopravy proto mají povinnost upozornit na cestující s transparentem, který neodpovídá programu komunistické vlády. Peking je věru připraven dobře. Na všechno.

. Vyřiďte si to s dalajlamou, hájí Jirásek hry v Číně

Nenecháme ve štychu naše sportovce, když se dostanou v Číně do problémů s úřady, slibuje šéf českých olympioniků Milan Jirásek.

Počítáte s tím, že někdo z českých sportovců nebude v Pekingu jen bojovat o medaile, ale dá také nějak najevo nesouhlas s okupací Tibetu?
Vyjádřit svůj názor může každý sportovec například v interview, jde jen o to, aby to nepřekročilo to, co povoluje olympijská charta.

Co už by podle vás bylo porušením olympijské charty? Vyvěšovat nějaké transparenty nebo pořádat mítinky v olympijské vesnici, to už by byl problém, který by asi řešil mezinárodní výbor.

Sportovci mají podle charty dodržovat i zákony země, v níž se hry konají. Co když bude některý sportovec čínským režimem zatčen?
Pravidlo, že se musí dodržovat zákony pořadatelské země, platí přes padesát let. Sportovci, který by nedodržel pravidla, může být odebrána akreditace a musel by jet domů.

Ale co byste dělali, kdyby Číňané některého ze sportovců zadrželi?
Obrátili bychom se na Mezinárodní olympijský výbor i na český zastupitelský úřad v Pekingu. Museli bychom jednat. Ale nemyslím, že by k tomu Čína přistoupila.

Víte o někom z českých sportovců, že by se chystal vyjádřit v Pekingu svůj odpor k okupaci Tibetu?
Ne, nevím. Zaslechl jsem jen něco o zahraničních sportovcích.

Říkali jste sportovcům, kteří pojedou do Pekingu, co mohou a co ne?
Nic v tomto smyslu jsme jim neříkali. Jsou to svobodní, dospělí, myslící lidé. Vědí, jaká jsou pravidla a co se může stát, když je poruší. Samozřejmě je nenecháme ve štychu, kdyby se dostali do problémů.

Není hlavní chyba v tom, že Čína vůbec olympiádu dostala? Legitimizuje se tím tamní režim.
Mezinárodní olympijský výbor má dlouhodobě strategii dostat se s olympijským poselstvím po celé zeměkouli. Čína představuje pětinu lidstva, hry nedostala tamní vláda.

Olympiáda takto třeba pomohla už propagandě Hitlerova režimu v nacistickém Německu v roce 1936.
To nelze srovnávat. Tenkrát byl Hitler na vzestupu a olympijské hry v tom už nemohly sehrát žádnou negativní roli. Kdežto režim v Číně je spíše ve stadiu zlepšování na poli lidských práv – i když velmi pozvolného. Olympiáda může přispět k pozitivnímu vývoji. A lobbistou za hry v Číně byl i dalajlama, takže si to vyřiďte s dalajlamou.

JOSEF KOPECKÝ