Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 17. srpna 2017 Petra

Triatlonistka Frintová: Jsem ráda i za předposlední kvalifikační místo

Vendula Frintová | foto: AP

17 2012
Když na konci března roku 2010 Vendula Frintová vyhrála v australské Mooloolabě poprvé v kariéře závod Světového poháru, zdálo se, že její cesta ke druhému startu na olympijských hrách se v následujících měsících otevře dokořán v pohodě. Jenomže opak se stal pravdou.

Pro náchodskou rodačku v současnosti závodící za Ekol Elite Triathlon Team, která si pod olympijskými kruhy poprvé zazávodila před čtyřmi lety v Pekingu, záhy začalo nelehké období. Dvě únavové zlomeniny, zlomený prostředníček na ruce a následná operace či dýchací potíže, to byly hlavní problémy, které osmadvacetileté triatlonistce udělaly z kvalifikace do Londýna psychicky náročnou překážku.

Frintová ji překonala až na poslední chvíli na konci května při závodě v Madridu, kde si 48. místem zajistila ve světovém žebříčku 54. příčku. Na olympijský závod se přitom kvalifikovalo 55 nejlepších.

"Jeden můj fanoušek, který se zabývá i statistikou, měl zhruba propočítáno, že bych to místo mohla získat. Nebylo to jisté, takže jsem si musela počkat až do večera na oficiální potvrzení," vypravuje česká olympionička před cestou do Londýna, kde se v Hyde Parku postaví na start v sobotu 4. srpna.

Kdyby vám před dvěma lety na jaře někdo řekl, jaké martyrium vás v cestě za kvalifikací do Londýna čeká, co byste mu odpověděla?
Nevím, ale dnes to, že to bylo hodně náročné a v posledních týdnech i vyčerpávající. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Hlavně mě deptalo vědomí, že stačilo závodit i průměrně, abych si potřebné místo v žebříčku držela, body by mi na to stačily. Jenomže já jsem v roce 2010 a 2011 moc závodit nemohla a pak jsem to musela honit na poslední chvíli.

Přitom rok 2010, kdy se výsledky začaly započítávat do žebříčku pro start v Londýně, začal vaším vítězstvím v závodě světového poháru.
Sice jsem ten závod vyhrála, ale tohle byl bohužel výsledek, který se do olympijské kvalifikace ještě nezapočítával, začalo se až od začátku června. Jenomže od té chvíle jsem závodila jen jednou, protože začaly moje potíže. V roce 2010 vyvrcholily zlomeným prstem a předčasným ukončením sezony a zranění se mi nevyhýbala ani o rok později. Prostě smůla.

Dvě únavové zlomeniny a další zranění krátce za sebou, to není tak obvyklé. Čemu to připisujete?
Táhlo se to neuvěřitelně a asi to je i tím, že vrcholový sport dělám dost dlouho, už zhruba deset let, a zátěž je někdy dost velká. Navíc jsem v roce 2009 změnila trenéra a odešla do Austrálie, tréninky se hodně změnily, byly náročnější. Asi i to se na tom podepsalo.

Pravidelně závodit jste mohla vlastně až letos. Jak jste snášela ty téměř dva smolné roky, které vám olympiádu hodně vzdálily? Neměla jste někdy chuť říct dost a na Londýn zapomenout?
Úplně snad ani ne, ale někdy z toho člověk už byl dost rozhozený. Víc psychicky než fyzicky, a to i proto, že se k tomu nabalovaly další problémy. Dlouho se nedalo moc trénovat a závodit, a když jsem začala, tak už se zase nedostávaly finance na to, abych objížděla závody a dělala výsledky potřebné k olympijské kvalifikaci.

Nakonec se vám to podařilo až v poslední možnou chvíli v Madridu. Ale jen několik týdnů předtím jste si prožila chvíle hrůzy, kdy to vypadalo hodně špatně. Na začátku května vám v Mexiku zbývalo do cíle posledních pár metrů a mohla jste mít Londýn jistý, místo toho jste zkolabovala.
Nebyl to vůbec příjemný zážitek. Že jsem byla takový kousek od cíle, to si ani nepamatuju. Poslední, co vím, byl seběh asi 500 metrů před cílem. Pak jsem se po několika hodinách probudila v místní nemocnici a nevěděla jsem ani, zda jsem závodila či ne. Jediné, co tomu nasvědčovalo, byl závodní dres, který jsem měla stále na sobě.

Vendula Frintová

Osmadvacetiletá triatlonistka pochází z Náchoda, kde při pobytu v Česku často trénuje. Triatlonu se věnuje od roku 2001, předtím závodně plavala. Jejím prvním trenérem byl současný trenér reprezentace Jiří Seidl, který se na její přípravě podílí stále. V Česku závodí za Ekol Elite Triathlon Team. Už několik sezon patří do širší světové špičky, k jejím největším úspěchům patří vedle startu na olympiádě 2008 v Pekingu (23. místo), vítězství v závodě světového poháru v březnu 2010 (Mooloolaba v Austrálii), před dvěma lety se stala vicemistryní Evropy. Úspěšně závodí také v duatlonu, v roce 2009 se v tomto odvětví stala mistryní světa. V roce 2008 ukončila studia na Katedře antropologie a genetiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Za pět dnů už jste však znovu závodila v americkém San Diegu, kde jste získala výborné osmnácté místo.
Hodně mě to překvapilo, protože jsem byla po kolapsu v Mexiku hodně unavená a necítila jsem se dobře. Ale nakonec to byl můj nejlepší závod ve světové sérii za poslední dva roky. Byl to jeden z klíčových momentů, který mi zajistil dostatek bodů k postupu.

Ten úplně rozhodující přišel na konci května v Madridu. Pocítila jste hodně velkou úlevu, když jste získala jistotu, že do Londýna pojedete?
Pocítila, ale bezprostředně po závodě jsem měla smíšené pocity. Sice jsem Londýn vybojovala, ale výsledek nebyl nicmoc a určitě ne takový, jaký bych chtěla předvést. Musím být ráda i za to předposlední kvalifikační místo, protože ani ten poslední rok se mi nevyhýbaly zdravotní problémy. I proto chci v Londýně potvrdit, že i když jsem si ho vybojovala na jednom z posledních možných míst, že mám na víc.

Váš boj o olympiádu byl hodně dramatický, asi si start na ní hodně považujete.
Většina sportovců říká, že je to i proto, že šance tam závodit je jen jednou za čtyři roky. Já k tomu ještě přidávám, že olympijský závod je v Česku jediný, který lidé sledují. A to ještě v případě, že tam někdo z Čechů startuje. U nás totiž nemá triatlon takovou tradici jako jinde ve světě, a pokud pro něj něco můžeme udělat a nějak mu pomoci, tak je to právě na olympiádě. I proto je olympiáda opravdu něčím výjimečným.

Vy už atmosféru olympijských her znáte, před čtyřmi lety jste v Pekingu obsadila 23. místo, může vám to pomoci v Londýně?
Spíš je dobré, že už vím, do čeho jdu, a nemusím být z toho, co mě v Londýně čeká, nijak zvlášť nervózní. Na druhé straně ale samotný závod bude jako každý jiný. Na startu budou stejné soupeřky, se kterými se potkávám na jiných
závodech. Jde jen o to, že právě tenhle závod je mnohem více sledovaný
veřejností.

Centrum závodu bude ve slavném Hyde Parku, pro vás jako velkou cestovatelku to asi není neznámé místo.
Nejen jako pro cestovatelku, ale už jsme tam za poslední tři roky měli testovací závody, takže vím, do čeho jdu.

Co říkáte tamní trati, bude pro vás lehčí než v Pekingu?
Spíš naopak. Na kole a v běhu jsem mnohem silnější v kopcích než na placce, která nás čeká v Londýně. Ale nad tím se nesmí moc přemýšlet, v triatlonu je každá trať jiná a my jsme na to zvyklí, nejsme ti, kteří mají dané dva okruhy a dopředu vědí, co je čeká. Dokážeme se přizpůsobit.

Abyste se udržela ve světové špičce, často trénujete a závodíte v zahraničí, třeba váš letošní program, to je ježdění z jednoho konce světa na druhý. Neunavuje to někdy?
Bohužel to k tomu patří a nejsem zdaleka jediný ze sportovců, kteří to tak mají. Doma člověk opravdu moc nepobude. Třeba letos jsem od ledna do května byla doma asi dva týdny, loni to vycházelo tak na dva, možná necelé tři měsíce v Česku a zbytek v zahraničí.

Kam se nejraději vracíte?
Určitě nejlepší podmínky pro nás jsou v Austrálii a v Jižní Africe, což je dané hlavně klimatem, přece jen plavání a jízda na kole potřebují teplo. Ale není to jen o počasí, třeba v Austrálii mi vyhovuje spousta travnatých hřišť, na kterých se dá běhat, a tím výrazně šetřit klouby, což beru za skvělou výhodu. Na trénování jezdím asi opravdu nejraději právě do Austrálie.

Žijete v Praze, ale často se vracíte i do Náchoda, odkud pocházíte. Jezdíte tam i kvůli tréninku?
I kvůli tomu, a když jsem v Čechách, tak trénuju nejraději právě tam. Hlavně proto, že v Praze strašně dlouho trvá, než se někam dostanu. Přesuny mezi bazénem a dalšími sportovišti jsou dost komplikované. A to už nemluvím o kole. V Náchodě vyrazím a hned můžu jezdit bez nějakého velkého provozu.

Do olympiády zbývají tři týdny, co vás čeká?
S posledním školním dnem jsem se rozloučila se svým zázemím v Pardubicích a přesunula se do španělského města Vitoria-Gasteiz, kde proběhne finální část přípravy. V Pardubicích jsem měla díky svému trenérovi Jiřímu Seidlovi zajištěny prvotřídní podmínky nejen pro trénink, ale i pro nezbytnou regeneraci. Po delší rekonstrukci znovuotevřený plavecký areál nám poskytl skvělé zázemí, dokonce jsem si zaplavala několik nových osobáčků. V posledním týdnu ho přijela vyzkoušet i další olympionička Jana Pechanová. Na cyklistické tréninky jsem většinou vyjížděla s cyklisty místního sportovního gymnázia, takže o tempo bylo postaráno. Po Španělsku mě ještě na konci tohoto týdne čeká závod světové série v Hamburku a pak už Londýn.

A tam? S čím byste byla v cíli spokojena?
Za cíl si konkrétní umístění pro Londýn nedávám, to vyplyne asi z průběhu závodu. Ale určitě bych chtěla dobře zaplavat, potom bych si asi začala věřit na slušný výsledek. Pak se vyhnout kolizím na kole a ostatní by se už vidělo.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze