Zkoušel, co to šlo. „Snažil jsem se ze všech sil,“ říkal, již vydýchaný po dvou kvalifikačních jízdách. O medaile 26letý Čech v neděli nepojede, ale co na tom: „Mrzí mě, že to nevyšlo, ale to je život. Popravdě jsem nečekal, že bych já měl být vítězem.“
Coubertinovské rčení je v jeho případě stoprocentně platné: samotná účast je triumfem.
Jirko, do toho! Horák má na olympiádě kamaráda SekáčeHokejová minulost Petra Horáka předurčuje k tomu, aby patřil k nejzasvěcenějším fanouškům v hledišti. Už proto, že za Česko bude válet jeho bývalý parťák. „S Jirkou Sekáčem jsme spolu hráli dva roky za Kladno v jednom útoku,“ líčí. Sekáč si zkusil i NHL, Horáka osud odvál jinam. „Na tohle vzpomínám jako na svá nejlepší hokejová léta. Dávali jsme spoustu gólů a doteď jsme dobří kamarádi. Určitě mu přijdu fandit. A je vtipný, že se tu sejdeme oba.“ |
Zvlášť když se rozhlížel na báječné teenagery okolo. „Pár prckům tady je osmnáct a jsou ve finále olympiády - to je úlet,“ smál se. On sám totiž v tomhle věku se závody na „prkně“ teprve začínal.
Proč? Stačí zmínit místo, kde vyrůstal. Braškov, víska u Kladna.
„Vždycky jsem chtěl být hokejistou,“ přiznává, jenže narostl jen do 170 centimetrů. „V juniorech se to začalo lámat. Najednou jsem věděl, že to v hokeji nedotáhnu tam, kam bych chtěl. Začít takhle se snowboardem je pozdě, ale bohužel to dřív nepřišlo.“
S o to větší vervou se do nového sportu pustil. „Po vesnici jsem lidem u baráku sbíral sníh, nějak to tam vozil, s kamarádem jsme si seškvařili vlastní rail. A jezdili po hlíně.“
Led tedy definitivně vyměnil za sníh. Kličky s pukem za akrobatické triky. A vysněnou kariéru profíka za život, který jej o to víc učí vážit si prostředí her v Pchjongčchangu.
2. den ZOHShrnující zpravodajství |
„Tři roky po sobě jsem vždycky jezdil na léto na půl roku do Kanady - vydělat si nějaké peníze, abych mohl jezdit celý podzim,“ vypráví.
S nadsázkou platilo: Horák, práce všeho druhu. „Zakládali jsme zahrady. Dělali trávníky, záhony. Nebo jsme stavěli baráky ze dřeva. Taková všehochuť,“ líčí. „Byla to i cesta za poznáním, navíc mi to pomohlo finančně. Velký dík patří taky mojí rodině, ta mě podporuje nejvíc.“
Loni už to bylo jiné, i díky podpoře Českého olympijského výboru vyrazil na Nový Zéland a jezdil, co to šlo.
I díky tomu je tady. A když se v pátek v chladném večeru procházel po ploše olympijského stadionu, při slavnostním zahájení jej pohltily emoce: „Super pocit, že olympiáda fakt začíná. Že jsem tady mezi více než 90 českými sportovci. Za to jsem vděčný.“
Než půjde podruhé na start v disciplíně Big Air, chce si svými slovy „užít olympošku“. Fandit biatlonistům. Skokanům na lyžích. A hlavně hokejistům. „Mám hokej v srdci. Brácha i táta hrajou doteď a já to prožívám. Řvu, fandím a tleskám, když se dá gól. Hučím na rozhodčí,“ popisuje.
Proslulá česká líheň se v něm dalšího pokračovatele nedočkala, litovat ovšem nemusí: „Kladno sice přišlo o hokejistu, ale přibyl jeden snowboarďák.“
A to rovnou olympijský.
