"To je počítač? Můžete ho spustit? Děkuji. V pořádku," říká mi policistka. "Máte v batohu lahev s pitím, že? Můžete ji otevřít? Můžete se z ní napít?" požaduje její kolega. Jakmile se ujistí, že nemíním otrávit sportovce ani své kolegy, jsem vpuštěn na olympijské parkoviště.
Akreditovanými autobusy potom putuji do tiskového střediska, na Olympijský stadion či k vodáckému kanálu. Putuji v bublině, v takzvaném "chráněném olympijském prostoru". Dokud jej neopustím, nemusí mě už nikdo znovu kontrolovat. Jsem prověřen.
V bublině zatím vše skvěle funguje. Policisté mě neotravují. Dobrovolníci mi všemožně pomáhají.
"Kontroly jsou tu decentní, ne tak časté jako na zimních hrách v Salt Lake City. Tam se snažili zastrašit teroristy tím, že vojáci vystavovali na odiv své samopaly," říká František Dvořák, šéf české mise a další ze stovek tisíc obyvatel mé bubliny.
. Olympijský deníkZvláštní zpravodaj MF DNES v Číně Tomáš Macek píše své postřehy z dějiště her |
Na armádu vojáků, rozestavěných po sto metrech kolem chráněných tras, jsem si už zvykl. I na jejich netečné výrazy či strojový krok. Dokonce bych si snad připadal nesvůj, kdybych každé ráno po snídani neviděl "našeho" vojáka, vartujícího v novinářské vesnici čelem k plotu a upřeně pozorujícího krajinu za bublinou, aby zabránil případnému útoku na naši komunitu.
Nad silnicí v Olympijském parku mě denně upoutá svítící nápis "Smiling Beijing Police". Smějící se pekingská policie. A skutečně, policisté na přechodu pro chodce mě vítají úsměvy. Mají to při olympiádě v popisu práce.
V tiskovém středisku oceňuji zámečky k počítačům, které jsou každému k dispozici a zabraňují jejich odcizení. Připadám si bezpečně.
Jenže pak vycházím z bubliny ven. Na obyčejnou silnici pro 15 milionů obyčejných pekingských smrtelníků. U řady taxíků, odvážejících novináře do centra, stojí obtloustlý policajt, který se už nesměje. "Dodržujte frontu," přisně nakazuje. Bez ptaní uchopí moji akreditaci a chce vědět, kam se taxíkem chystám.
Kdo ví, možná jeho jedinou vadou je, že se usmívat prostě neumí. Možná i on chce jen pomoci. Koneckonců cíl vlády a strany, že všichni pekingští taxikáři se do zahájení her naučí anglicky, se ukázal nesplnitelný.
Ten poslední, který nás vezl, uměl jediné anglické slovo: "Sorry". Přesto se nemohu zbavit silného dojmu. Vně mé bubliny je cosi špatně.
