"Jde nám o ochranu sportovců. V Americe pro ně není bezpečno," deklarovali v květnu 1984 komunističtí funkcionáři, proč je nepustí na hry do Los Angeles. Prázdnými slovy maskovali jiné cíle. Šlo o politickou vendetu podle hesla "oko za oko". O odvetu východního bloku za to, že některé západní země v čele s USA bojkotovaly hry v Moskvě 1980, tehdy kvůli sovětské invazi do Afghánistánu.
O 30 let později se 150 československých sportovců a trenérů, kteří nemohli odletět na olympiádu do Los Angeles, sešlo v Praze na půdě Senátu, aby se jim tu Jiří Kejval, současný předseda Českého olympijského výboru, za své předchůdce omluvil.
"Je dnes populární a pohodlné dělat tlustou čáru za minulostí, ale je nedůstojné dělat ji bez toho, abychom si řekli, co bylo špatně. Rád bych se omluvil za neúčast v Los Angeles, pokud je omluva možná," řekl.
Jeho slova pak podtrhl i předseda Senátu Milan Štěch. "Byl to v roce 1984 diktát Sovětského svazu, který převzala tehdejší KSČ. Nebyla to vynucená neúčast, jak se tehdy v Československu psalo, ale bojkot, a vůči vám neúčast vnucená," tvrdil sportovcům.
Gymnastka Hana Říčná, tehdy šestnáctiletá vicemistryně světa, promluvila jménem těch, kteří do Los Angeles odletět nesměli.
"Už předtím jsme na jaře 1984 slyšely, že se o něčem jedná, že se možná na olympiádu nepojede. Ale nevěřily jsme tomu. A když nám to pak řekli, byl to šok," vzpomínala. "Celý rok jsme předtím žily mimo domov v centru v Nymburku a na hry se chystaly. Bylo to tak trochu ztracené dětství, ale nás to bavilo. Nebyla to oběť. Gymnastika byla pro nás naše všechno, všechny jsme se na tu olympiádu tak těšily."
Chvíle, kdy se sportovci dozvěděli, že nikam nepojedou, si dodnes živě vybavují. "Akorát jsme jeli z Německa ze soustředění - Trčka, Černý, Penc a já - když to hlásili v rádiu," vzpomínal Pavel Vršecký, kouč tehdy mimořádně úspěšných cyklistů-stíhačů. "Když to kluci slyšeli, jakoby to auto lehlo. Od té doby morálka na trénincích hrozně poklesla. Přesto na závodech v Brně pak porazili Australany, kteří byli olympijští vítězové."
Pondělní omluva nikomu z nich nemůže nahradit hry, o které přišli, a které pro mnohé mohly být jedinou olympiádou jejich sportovní kariéry.
"Ta omluva přišla pozdě, ale přece," říkala diskařka Zdena Šilhavá, v roce 1984 světová rekordmanka.
Fibingerová: Nechci oživovat vzpomínky. Kratochvílová: Bylo tak smutné, když jsem viděla nastupovat RumunyJarmila Kratochvílová a Helena Fibingerová, dvě velké osobnosti českého sportu 80. let, na setkání "olympioniků" z roku 1984 v Senátu chyběly. Kratochvílová se omluvila, že již dříve slíbila pomoc při Čokoládové tretře. Fibingerová přijít mohla, ale nechtěla. "Je to chvályhodné, že ČOV po 30 letech takovou akci udělal, ale já se takovým akcím vyhýbám. Byla to taková křivda, že se mi kvůli ní vařila krev. A já nechci oživovat ty vzpomínky." Koulařka tehdy byla mistryní světa z roku 1983. "Měla jsem našlápnuto a byla na vrcholu všech svých sil. Neskutečně mě to zasáhlo, dlouho jsem o tom ani nemluvila. Člověk si pak musí pomoct sám, na to nepomůže žádný psycholog, nikdo. Uspořádaly se namísto olympiády socialistické závody v Praze, já tam získala stříbro a porazila olympijskou vítězku, ale tu olympiádu mi už nikdo nevrátil." Fibingerová tehdy musela coby kapitánka národního týmu promluvit v Československé televizi, kde po ní žádali, aby bojkot podpořila. "Ale místo toho byl ten můj proslov spíš nářkem, že nejedeme na olympiádu. Jeden člověk z ÚV KSČ mi potom řekl: Je to příliš sentimentální. Ale na tu dobu, co se mohlo a nemohlo, jsem to řekla dobře. Nemluvila jsem o nebezpečích v Los Angeles, jak oni chtěli. Stejně to bylo všechno úplně jinak. Už v roce 1983 mi jeden vysoce postavený příslušník Dukly říkal: Heleno, netěš se tak strašně na tu olympiádu, protože něco se chystá." Jarmilu Kratochvílovou, která slavila v Helsinkách 1983 hned dva světové tituly, v olympijském roce 1984 bolela záda. Proto se v květnu vypravila do vesnice u Zlatých Moravců, aby se tam svěřila do péče tamní léčitelky, za kterou atleti pravidelně jezdili. "Paní mi tam strašně pomohla, zdravotně i lidsky, a řekla mi, že na olympiádu pojedu a že záda se spraví. Byla jsem nadšená, že všechno bude zase dobré. A pak jsem se na zpáteční cestě v lehátkovém vagónu dozvěděla, že nikam nejedeme." V Los Angeles 1984 chtěla původně ukončit kariéru. "Byla jsem ve věku, kdy už na konec pomýšlíte. Už mi nic nezbývalo, než ta olympiáda. Kdyby mi tehdy bylo pětadvacet, tak si řeknu: Tak velké závody, když budu zdravá, ještě zažiju. Jenže tohle měla být má konečná, se vším všudy." Nakonec právě kvůli olympiádě, o kterou ji obrali, závodila ještě tři další roky. "Nechtěla jsem atletiku takhle opouštět." Na zahájení her v Los Angeles se dívala v západní televizi při soustředění ve francouzském Font Romeu, které jim funkcionáři na rozdíl od "nebezpečné" cesty do kapitalistické "Říše zla" povolili. "To bylo moc smutné. Zvlášť když jsme viděli nastupovat Rumuny, kterým na rozdíl od nás cestu do USA povolili." |
