Jako kluk od lékařů slyšel: Zákaz sportování máš na doživotí! Maximálně rekreačně plavání a kolo. Jenže pak se někam zatoulala jeho zdravotní dokumentace. "Nebýt toho, asi bych tady nezávodil," uvědomuje si Ondřej Moravec.
Bylo mu deset, když si vyslechl diagnózu: Perthesova choroba.
Tehdy těm lékařským výrazům příliš nerozuměl. Hrozila mu operace a výměna kyčelního kloubu za umělý. "To by byl konec úplně všeho," uvědomuje si.
Nějakou dobu pobyl v nemocnici. Pak ho propustili domů a nevolali na kontrolu. Mamince, zdravotní sestře, to po dvou měsících bylo podezřelé. Zavolala do nemocnice v Hradci Králové, co se děje. Zapomněli jsme na vás, slyšela v telefonu. "A najednou bum a šel jsem na rentgen."
Výsledek? Stav se zlepšil, dozvěděl se. Doma totiž poctivě chodil o berlích, nezatěžoval bolavou nohu. Proto mu primář místo operace doporučil alternativní přírodní léčbu, regeneraci. Intenzivní cvičení, denně tak pět hodin, bylo její denní součástí.
Jedenáct měsíců pobyl v léčebně, půl roku používal invalidní vozík. Stav nohy se však nečekaně rychle zlepšoval.
Přesto si, když odcházel, vyslechl slova o rekreačním sportování. Zklamání bylo obrovské, jako žák už totiž jezdil na lyžích a sport měl hodně rád. Tak to po návratu z léčebny znovu zlehka zkusil. A nic. Noha držela. "Tak jsem pomalu začal něco dělat."
Ale mamince se to nelíbilo. "Ukrutně mi to zakazovala." On však vytrval a dál chodil na tréninky do lyžařského klubu. "Když viděla, že se nic neděje, a dokonce mi to začalo docela jít, nějak ji to zakazování přešlo."
Přesto jeden menší zádrhel ještě přišel. Jako kluk byl totiž číslo, neposeda. Z výjezdů na kole se vracel zmlácený, odřený. Rok po návratu z léčebny si třeba zlomil stehenní kost pravé nohy. S mámou právě jel na kole od babičky, navzájem do sebe narazili řídítky. "Ona měla dámské kolo, kde jsou trubky u sebe. Vlítla mi do toho noha a kolo mi ji přerazilo. Kost jsem měl prasklou."
Zhojila se však rychle. Lékaři byli z parametrů hubeného kluka z Jilemnice překvapení. Chodíš do posilovny? ptali se ho.
"Nikdy jsem jim neřekl, že sportuju. Tajil jsem to. Asi to pak později zjistili, ale já jim to nikdy neřekl." Dostal dokonce modrou knížku a nemusel na vojnu. Přitom se z něj mezitím stal mezi biatlonovými juniory ten absolutně nejúspěšnější ze všech: pod vedením tehdejšího trenéra Vlastimila Vávry získal osm medailí z juniorských šampionátů.
Jenže mezi muži se dlouho hledal a v roce 2009 prošel menší krizí. Ve štafetě ve Vancouveru, při generálce na olympiádu, třeba v položce vleže čtyřikrát chyboval...
Pocitově horší závod asi nezažil. Do Kanady tehdy odjel po nemoci, nic se mu nedařilo. Ani následně na závodech v Trondheimu nijak nezářil. "To byl asi nejhorší dvojblok ze všech," vzpomíná. Přirozeně došlo i na černé myšlenky. "Člověka někdy napadne, že to stojí za prd, ale pak to přejde a řekne si, že to ještě zkusí."
Motivací mu byla olympiáda ve Vancouveru 2010, lidsky mu prospěla trenérská změna. S reprezentačním koučem Ondřejem Rybářem jsou naladěni na stejnou notu.
Přesto mu dlouho trvalo, než zlomil smůlu. Až loňská sezona představila biatlonovému světu střeleckého suveréna, zejména položky vestoje "bílil" v brutálním tempu. Na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě nakonec skončil dvakrát čtvrtý, krátce poté ovšem v Oslu vyhrál poprvé závod Světového poháru. "Dozrávám," uvědomil si.
Český biatlonista Ondřej Moravec skončil druhý ve stíhacím závodu na 12,5 kilometru. (10. února 2014)
V CÍLI. Český biatlonista Ondřej Moravec skončil druhý ve stíhacím závodu na 12,5 kilometru. (10. února 2014)
Letos stál na stupních v prosincovém sprintu v Annecy, kde skončil druhý. Před Soči mluvil o svých snech opatrně. Slovo medaile ani jednou nepoužil.
Maminka, která ho kdysi od sportu odrazovala, mu při sobotním sprintu fandila v Olympijském parku na Letné společně s otcem i manželkou Veronikou. Tleskali mu za osmé místo a bezchybnou střelbu. V pondělní stíhačce ji zopakoval. Excelentní palba ho vystřelila na medailovou pozici.
Přitom je to paradox. Léta se se střelbou potýkal. Kvůli zbrklosti na střelnici mu dokonce kolegové dali přezdívku Janek. "Je pravda, že mi tak už hodně dlouho nikdo neřekl." A možná už ani neřekne.
