Pomohla vám při olympijské premiéře úspěšná kvalifikace z mistrovství Evropy v Amsterdamu?
Možná to pomohlo, ale taky pomohlo, že jsem poslední závody naházel velké výkony a věděl jsem, že to mám v sobě. Házecí sebevědomí hrozně pomůže
Barbora Špotáková vypravovala den před vámi o rychlém povrchu v oštěpařském sektoru. Jak jste se s ním srovnal?
Je to hodně rychlé, ale všechny velké stadiony na velkých akcích jsou hodně rychlé. Chyby, které děláme, se můžou zdvojnásobit, takže je potřeba si to hlídat víc. Ale výkonům by to mělo pomoct.
Je pro vaše tréninkové partnery Veselého a Frydrycha výhodou, že jsou v druhé kvalifikační skupině dva?
Nevím, jestli to mají lepší, ale doufám, že si navzájem pomůžou a ideální by bylo, kdyby postoupili oba. To by bylo ... balada.
Máte už nějaký grif, jak zvládat kvalifikaci?
Je fakt, že když se to člověku povede poprvé, najde si nějakou cestu. Už ví, co dělal předtím a snaží se to napodobit.
Co vám pomohlo v Riu?
Dělat věci pořád stejně jako na jiných závodech. Předminulý závod jsem závodil taky na olympijském stadioně v Londýně, a teď jsem udělal všechno úplně stejně. Jsem trošku pověrčivý, že dělám před závody věci dost podobně. A podařilo se.
Budete ve finále uvolněný?
Budu dělat to samé jako před kvalifikací a věřím, že to může být ještě lepší. Nechci dělat prognózy, ale vím, že i v rozhazování jsem pocitově házel hezké hody. Vím, že to může letět dál.
Kolik bude zapotřebí hodit na medaili?
Tipnu, že třeba 86 metrů.
To „máte v ruce“...
Mám to v ruce, ale mají to v ruce i ostatní kluci. Je to opravdu i o tom momentu, kdy se to dá. Bude to o tom, kdo chytne jaký den.
Co vám radil trenér Jan Železný?
To naše... Potřebuju být uvolněný, nemůžu křečovat. Házel jsem docela špatně, je tam dost chyb, doufám, že se směrem k finále povedou vyhladit. Těším se.
