Dřel, co to šlo. Po jasně ztracené první sadě tu druhou ovládl a v euforii si zařval, že to šlo slyšet i v hluku badmintonové arény Riocentro. Třetí set Petr Koukal prohrál. Zatleskal do kamery, dlouze se objal s tátou-trenérem.
„Říkal mi: Co už,“ usmál se Koukal. „To my si tak říkáme, ať už se daří, nebo ne. Taky chtěl, aby loučení bylo jiné. Na druhou stranu jsme všichni vděční, že jsem tady mohl být, že jsem zdravý a živý.“
Koukal dokázal překonat rakovinu varlat, na minulé olympiádě dokonce při zahájení nesl českou vlajku. Rio pro něj bylo třetími hrami – a posledními.
Byl to vážně váš závěrečný duel?
Nerad to říkám, ale byl. Škoda, že jsem se nerozloučil vítězně. Rád bych řekl, že bych si ještě někde chtěl zahrát a končit triumfem, ale cesta už byla dost dlouhá.
Jak kariéru shrnout, na co budete nejraději vzpomínat?
Zápasů bylo přes tisíc, těžko vyzdvihnout jeden, dva. Mám tam samozřejmě několik, které pro mě byly hodně emotivní – třeba ten, v němž jsem rozhodl o své účasti tady v Riu. Těším se, až to celé zrekapituluju. Píšu knížku a dneska jsem dokončil poslední kapitolu. Ještě než poletím domů, musím ji odeslat spoluautorovi, během dvou měsíců by měla vyjít.
Jaký název ponese? A na co se těšit?
Název neprozradím, ale pikantnosti tam budou. Chtěli jsme, aby byla jiná než klasické autobiografie; aby nešlo o idealizaci sportovce. Jsou tam věci, na které vůbec pyšný nejsem, ať už šlo o sportovní, životní či vztahové momenty.
Co tedy nyní dál? Bude z vás spisovatel?
To asi ne: je to hodně náročné, tohle mě rychle odradilo. Do konce roku se budu věnovat především odpočinku, bude ze mě profesionální odpočívač (úsměv). Chci se maximálně věnovat nadačním věcem kolem STK pro chlapy (prevence v boji s rakovinou varlat) a mého fondu. Sportovně už mě čekají jen velké rozlučky v Praze a Brně a těším se, že konečně budu moci dělat i aktivity, které jsem posledních dvacet let nestíhal.
Tedy?
Kola s kamarády. Hory. S Gábinou (manželkou, biatlonistou Koukalovou, dříve Soukalovou) chci vycestovat na její soustředění. Těším se na triatlon, na který mě kamarádi dlouho lákají. I na to, že budu moci jít prakticky kdykoliv na pivo a neohlížet se, kdy mě čeká další turnaj. Prostě takové ty běžné věci, které si profesionální sportovci nemohou dovolit.
Zajdete si na pivo už v sobotu, přímo v Riu?
Vzhledem k tomu, že jsem prohrál a nepostoupil, si ho už dát můžu. Kvůli průběhu turnaje to asi nebude úplně šťastné pivo, spíš vzpomínací, sentimentální. Musím říct, že už v závěru zápasu se Sasakim jsem byl hlavou jinde, než bych měl. Na člověka padne, že jde o poslední duel ze všech. I z táty jsem to cítil.
Vidíte svoji budoucnost v Komisi sportovců Českého olympijského výboru, kde působíte?
Rád bych. Probíral jsem to už cestou sem a doufám, že po cestě zpátky dostanu další příležitost mluvit s funkcionáři. Rád bych zrealizoval, abychom nebyli olympioniky jen jednou za čtyři roky, ale i mezi tím. Od ledna jsem taky členem komise sportovců WADA – těším se, že se dostanu k zajímavým informacím, zvlášť v této turbulentní době. V listopadu nebo v prosinci máme velké setkání v Japonsku. Ale ze všeho nejvíc se těším na nadační aktivity.
