Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pondělí 21. srpna 2017 Johana

Plavec Eric je hrdinou olympiády

22 2000
S y d n e y - Může někdo na olympijských hrách plavat 100 metrů kraul za 1:54,70 minuty, když vítěz závodu dorazil k cíli za 48,30 vteřiny? Může se jeden řítit vodou rychlostí 2,07 metru za vteřinu, zatímco ten druhý se šine pomalostí 88 centimetrů? Je to možné. Stalo se. Eric Moussambani z Guineje vzrušil Austrálii i celý svět. Je hrdinou olympijských her. Tím, že neumí závodně plavat. Tím, že s tak chatrnou dovedností přiletěl na olympijské hry. Prvních padesát metrů ještě zvládl. Po obrátce ho přepadly znepokojivé myšlenky: Doplavu vůbec? Ale pak slyšel řev tribun.

Lidé byli elektrizováni jeho ploužením do cíle. Moussambani doplaval, i když ještě nikdy v životě neabsolvoval závod na 100 metrů. "Cítil jsem se, jako bych vyhrál medaili," rozplýval se štěstím. Plavat se přitom naučil teprve před olympiádou. "Plavání Erika chytlo," řekla po závodu jeho matka listu The Times. "Chodil domů zmrzlý, ale nevzdal to." Vzbudil takovou senzaci, že po závodě musel hodinu odpovídat novinářům. Příští den jej vyhledávali reportéři, televizní štáby si jej půjčovaly. Němečtí plavci ho pozvali na vyjížďku parníkem.

Firma Speedo mu darovala modrý trikot a uspořádala tiskovou konferenci. Pózoval fotografům, uplaval pro ně pár desítek metrů.

Musel též odpovědět, jak se mu v novém trikotu plave. "Je to snadnější," řekl. "Cítím, že plavu rychleji." Ve městě Molabu nemá kde trénovat. Jen jednou za týden jej prý pustí do soukromého dvacetimetrového bazénu na tři hodiny.

Jeden z novinářů se ho zeptal, zda musí proto trénovat i v řekách plných hadů a krokodýlů? Podivil se. "Moře jsem viděl jen jednou a nikdy jsem neplaval jinde než v bazénu." Plavat se naučil až v lednu. Tvrdil to alespoň. V Guineji zrovna založili plaveckou federaci, uspořádali kvalifikační závody pro olympijské hry a on je vyhrál. To je snad žert, říkali mu kamarádi, ty poletíš do Sydney? Kdo by nevzpomněl na jiného muže podobné kariéry. Anglický skokan Eddie Edwards, řečený Orel, přivedl do stejného transu olympijské Calgary v roce 1988.

Tribuny šílely, sotva vylezl na můstek.

Lidé mu fandili, báli se o něj. Provázeli ho úzkostným pohledem, jako by jej chtěli ochránit od pádu při skocích, jimiž ne vždy přeletěl buben můstku.

Edwards byl poslední v obou závodech na olympijských můstcích. Psalo se o něm jako o muži, který navrátil hrám olympijského ducha. Je to šašek, prohlašovali jiní.

Ve světě, kde platí jen supervýkony a září pouze superhvězdy, jsou anglický skokan a guinejský plavec lidmi z jiné planety.

Lidé na nich oceňují odvahu, bravuru, s níž předvádějí neskonalé neumění, jejich dětskou oddanost sportu. Snad jim připomínají dávné, navždy ztracené časy.

"Díval jsem se na něj v televizi a musím říci, že jsem k němu pocítil obdiv," řekl olympijský vítěz Ian Thorpe, nejslavnější plavec Austrálie o svém africkém kolegovi.

"Olympiáda je přece i o takových lidech."

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze