Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Pátek 18. srpna 2017 Helena

Plážové víly Kiki a Maki: Přes překážky ke hvězdám

Plážové volejebalistky Markéta Sluková a Kristýna Kolocová na olympiádě pobláznily Česko. | foto: MF DNES

26 2012
Kromě kolegů volejbalistů vás nikdo nezná, jste anonymní holky - jenže pak jedete na olympiádu. Nemusíte vyhrát. Někdy stačí, když skončíte páté, ale hrajete hezky, vypadáte hezky, pořád se smějete a evidentně nejste namyšlené nebo hloupé. Takhle jednoduše si diváci zamilovali plážové volejbalistky Kristýnu Kolocovou a Markétu Slukovou. Kiki a Maki.

Jaký máte největší nevolejbalový zážitek z olympiády?
Markéta:
Tak třeba – jsem v olympijské vesnici, mířím na snídani a koukám, že dva metry přede mnou jde plavec Michael Phelps. Pobavilo mě, že naživo to je úplně normální kluk s odstátýma ušima, protože v televizi vypadají všichni šampioni tak nějak nadlidsky.
Kristýna: Taky bylo dobrý, když se s náma fotili ti Amíci...

To jsem slyšel. O společné foto vás prý poprosil basketbalista Kevin Durant, hvězda NBA.
Kristýna:
Vyhrály jsme zápas a měly vážně radost. Najednou se s náma někdo chce fotit, což by byla celkem normálka, ale tenhle? Kdo to je? říkaly jsme si. Ježíšmarjá, ten je obrovskej!

Koho jste požádaly o společnou fotku vy?
Kristýna:
Nikoho, mně to připadá hloupý. Hvězdy asi nejsou zvědavé na to, aby je pořád někdo zastavoval, počítám, že aspoň v olympijské vesnici chtějí mít klid. A hlavně – já bych takovou fotku nebrala jako nějaký super úlovek, k tomu jsem nikdy netíhla.
Markéta: Mně by společná fotka s Boltem nevadila, ale bála bych se, že mě odmítne. A tak bych za ním radši ani nešla.

Co vás v olympijském Londýně štvalo?
Kristýna:
Mě zklamal zahajovací ceremoniál.

To jste asi jediná.
Kristýna:
V televizi vypadal hezky, ale sportovci to vnímali jinak. Třeba já jsem čekala, že to bude něco ohromného, že vejdeme do kotle, kde budou všichni příšerně křičet, ale nic takového se nestalo.
Markéta: Je pravda, že jak jsme spolu vešly na stadion, tak jsme se prvních sto metrů bavily o tom, jestli na tribunách vůbec někdo sedí.
Kristýna: Každá sedačka před sebou měla modré světýlko, takže se zdálo, že tam nejsou lidi. Navíc tam byla taková zvláštní, ztišující akustika. Říkala jsem si: "Ty jo, fakt nikdo nepřišel?!" Ale potom začala hrát známá písnička od Adele, tak jsme se tím přestaly zabývat a nahlas jsme si zpívaly, protože kdy se vám tohle povede, mít koncert před sedmdesáti tisíci diváky... A co v Londýně štvalo tebe, Markéto? Kromě mě, teda.
Markéta: Jak byl ten turnaj dlouhý. Deset dnů jsme musely věnovat pozornost volejbalu, ale hrály jsme třeba v jedenáct večer a potom až za osmačtyřicet hodin. Nevěděla jsem, jak s tím časem naložit. Pořád jsme se musely soustředit na turnaj, ale ve výsledku jsme spoustu času zabily nicneděláním.

Co přesně znamená nicnedělání?
Markéta:
Pozdě vstanete, dáte si dlouhou snídani, pak sedíte u počítače, ve společném obýváčku se podíváte na nějaký sport, hodinu jedete na trénink, pinknete si, hodinu zpátky... Moc to neutíká, což mě psychicky vyčerpávalo. I na těch největších turnajích bývá hotovo do čtyř dnů, ale tohle byl masakr.

TAKTIKA. Kristýna Kolocová signalizuje spoluhráčce Markétě Slukové

TAKTIKA. Kristýna Kolocová signalizuje spoluhráčce Markétě Slukové

EMOCE. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková duel prožívaly

EMOCE. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková duel prožívaly

Rak a Beran

Když máte volno, tak si jdete z cesty? Nebo se od sebe nehnete?
Kristýna:
Olympiáda byla výjimečná tím, že jsem tam měla přítele, a tak jsem se věnovala spíš jemu. Ale jestli narážíte na to, že bychom si mohly lézt na nervy, tak to vůbec.
Markéta: My dvě jsme vlastně jako rodina, nevlastní sestry. Poznaly jsme se v devíti, brzy jsme přespávaly jedna u druhé a naopak, sžily jsme se. Dávno si připadám jako adoptovaná dcera jejích rodičů.
Kristýna: Když vyhrajeme, tak mám pocit, že Markétini rodiče okamžitě objímají mě. Už ani pořádně nerozlišujeme, kdo je čí.

Jste si lidsky podobné?
Kristýna:
Povahou jsme každá hodně jiná.
Markéta: Já jsem typický Rak, takže přecitlivělá, kdežto Kristýna je Beran. Zabejčenec, který city nedá tolik najevo. Proto vnímáme trochu jinak zápasy, zvlášť ty nepodařené. Já trpím: "Tys tu situaci neviděla stejně jako já? Tobě to je jedno, když mě to tolik štve?"

Nejpůvabnější...

Královnou krásy her se podle čtenářů iDNES.cz stala Markéta Sluková

LONDÝNSKÁ POHODA. Česká plážová volejbalistka Markéta Sluková pózuje v

Jakou na sebe máte nejstarší vzpomínku?
Kristýna:
Když nám bylo asi devět, Markéta přestoupila do naší třídy. Odmalička dělala gymnastiku, a tak se při první hodině tělocviku převlékla do takového gymnastického úborku, načež všech třicet dalších dětí koukalo, jestli se nezbláznila: Co je to za divnou holku?
Markéta: Jojo, všichni ostatní měli trenýrky a tričko, jenom já jsem se zjevila v gymnastickém dresu s dlouhejma rukávama a tepláčky přes to – pro mě to bylo normální... Jinak já si tě pamatuju spíš matně, protože jsem byla zaměstnaná tím, jak se začlenit do nového kolektivu. Byla jsi malá, pihatá suverénka třídy. A pak jsem si sedla k tobě do lavice při vlastivědě.

Říkáte, že byla malá a pihovatá...
Markéta:
To ona je furt.
Kristýna: Opatrně. OPATRNĚ!

Jde o to, že Kristýna je na volejbal malá i dnes, má metr sedmdesát. Mrzí vás, že nevyrostla?
Markéta:
Od patnácti let vím, že to tak je; že bude tou malou v našem týmu.
Kristýna: Ale podívejte se, jak mám dlouhé ruce, snad o tři centimetry delší než stejně vysoké holky. Těma ten rozdíl trošku smazávám.
Markéta: To jo, u sítě je Kristýna jako opičák, dosáhne vysoko.
Kristýna: No počkej, co je to za rozhovor? Takže teď už jsem malej, pihovatej opičák?!

Překvapilo mě, že využíváte sportovního psychologa. Nezdá se mi, že byste měly psychické problémy, takže k čemu vlastně je?
Markéta:
Nejdřív musíte pochopit, že beach je zvláštní sport – ani individuální, ani kolektivní. Za všech okolností se hraje ve dvou, jedna bez druhé se neobejdeme...
Kristýna: Jedna hráčka je často zatíženější než druhá, soupeřky masírují jenom ji - a teď je zapotřebí vyrovnat se s tou situací v hlavě.
Markéta: V takové chvíli si musíme pomoct, podpořit tu hráčku, která je pod tlakem, a to je docela věda. Prostě je nutné, abychom spolu vycházely, i když se nedaří. Nikdo nás nevystřídá, a kdybychom se pohádaly, tak to bude konečná. Z toho důvodu potřebujeme občas psychologa a neustále trenéra.

Což je váš životní partner, Rakušan Simon Nausch...
Markéta:
Právě on je náš hlavní psycholog, tráví s námi a s naším volejbalem tři sta dní v roce. Stane se, že prohrajeme první zápas a za tři hodiny musíme hrát znova. Každá jsme zakaboněná - já si třeba myslím, že mi Kristýna měla líp nahrát, ona je přesvědčená, že jsem neměla zkazit servis. A teď co s tím. Kdyby tam nebyl Simon, tak bychom šly na tři hodiny každá svou cestou, ale on nás umí dát dohromady, vysvětlit, že to není katastrofa. Což je snad ze všeho nejdůležitější.

YES! Markéta Sluková a Kristýna Kolocová se radují z vítězství nad brazilskou...

YES! Markéta Sluková a Kristýna Kolocová se radují z vítězství nad brazilskou dvojicí Maria Elisa, Talita

TO JE RADOSTI. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková se radují z postupu do...

TO JE RADOSTI. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková se radují z postupu do čtvrtfinále turnaje plážových volejbalistek.

Nesrovnatelné rozpočty

Dá se říct, že vám olympijský úspěch změnil život?
Kristýna:
Možná. Trochu. Na letišti přijde cizí člověk a řekne, hezky jste hrály - a tehdy nás napadne, že by? Že bychom byly trochu slavné?
Markéta: Ale těžko říct, protože se teprve vracíme do reality. Olympijská vesnice je taková ohrada pro sportovce, kam se nikdo zvenčí nedostane. Jste trochu odřízlí od světa.
Kristýna: Jisté je jen to, že slavnější jsou naši rodiče. Taťka žije na vesnici a říkal: Já už jsem unavenej, jak se na vás všichni ptaj, jak vás chválej... I děda teď chodí po vesnici nějak pyšněji.
Markéta: Ale olympiáda skončila a teď to opadne. Byly jsme v kurzu, protože jsme něco uhrály, ale teď budeme trénovat a hrát stejně jako vždycky a starat se o nás bude jen málokdo.

Fotogalerie

Myslíte, že se dá z té současné slávy něco vytěžit?
Markéta:
Nevíme. Doufáme.
Kristýna: Nějakou strategii vymýšlíme, protože nutně potřebujeme lepší podmínky, aby se český beach přiblížil tomu světovému. K čemuž má zatím daleko.

Co vám chybí?
Markéta:
Skoro všechno. Kromě dobrého trenéra nemáme nic.

Co nejvíc?
Kristýna:
Fyzioterapeut, který by se staral o naše zdravotní újmy.
Markéta: Na turnajích občas jsou, ale s našimi dlouhodobými problémy si nevědí rady, protože o nich nic nevědí. Někdy se dokonce bojí pomoct - když si skřípnete záda, tak mají strach, že se po jejich zákroku nebudete hýbat vůbec. Proto ty naše bolístky pořád spíš lepíme, než abychom je řešily.
Kristýna: Ale peníze schází všude. Jedeme třeba na turnaj do Moskvy, my dvě můžeme bydlet ve drahém hotelu, ale pro Simona ho už nezaplatíme, ten přespává v levném. Jsme sice tým, ale vlastně není možné, abychom si večer společně sedli k nějakému videu nebo nad statistiku.
Markéta: Po pravdě řečeno, pořád jsme pod tlakem. Celý rok se živíme jen tím, co si vyděláme na prémiích, ale ono se klidně může stát, že se zraníme, část sezony vynecháme, a tím pádem budeme bez příjmu - což je riskantní i psychicky náročné. Celkem ráda bych jednou měla jistotu, že zaplatím nájem a jídlo bez ohledu na to, že jsme vynechaly tři turnaje.
Kristýna: Patříme mezi dvacet nejlepších světových týmů, ale jejich rozpočty jsou s tím naším nesrovnatelné.

V jakých podmínkách třeba trénujete přes zimu?
Markéta:
To je další věc, musíme odletět do tepla. V Čechách sice máme krytý areál, jenomže v něm nejsou turnajové podmínky. Je to takový vymrzlý skafandr,
ve kterém ani nefouká, ani nesvítí slunce - a tak jezdíme do Jižní Afriky. V teple zvládnete mnohem víc tréninků a máte z nich větší radost, ale v Čechách? Když je v hale pět stupňů, tak se nám moc nechce. Občas se do varu nedostanete vůbec.

V čem je podle vás největší kouzlo plážového volejbalu?
Kristýna:
To jsem poznala až v Londýně, kde patnáct tisíc lidí neustále fandilo, tleskalo, tancovalo.
Markéta: Ale obecně mě baví, jak to je komplexní sport. Nestačí, když je hráč vysokej, svalnatej, skákavej a mydlí do míče. Taky je potřeba přemýšlet, taktizovat. Proto je spoustě výborných hráčů přes pětatřicet let.

Na závěr byste mi každá mohla vysvětlit své životní krédo. U Kristýny prý zní takhle: "Žij tak, jak žít chceš..."
Kristýna:
"... ne tak, jak bys měla."

To jste taková rebelka?
Kristýna:
Ne. Nemyslím si, že bychom měli po světě běhat nazí a kopat do všeho kolem, ale když chci něco udělat a považuju to za správné, tak se na nikoho neohlížím. Nejjednodušší příklad - když mě někdo štve, tak mu to řeknu, nebudu mu mazat kolem pusy med. Nechci dodržovat všechny zásady takzvaně správného života jen proto, že to někdo nazývá správným životem.

A Markéta?
Markéta:
Svoje motto jsem vepsala do životopisu, když mi bylo sedmnáct. Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám. Tehdy se mi líbilo, jenže jsem ta slova úplně nechápala. S beachem jsme teprve začínaly, byly jsme nuly. Až teď mi zpětně dochází, kolik dřiny jsme musely skousnout, abychom se k těm hvězdám aspoň přiblížily. Až teď to celé začíná dávat smysl...
Kristýna: A to je, myslím, hezká tečka. To jsi řekla moc hezky.

Podívejte se, o čem diskutovaly plážové volejbalistky se čtenáři iDNES.cz





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze