Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Středa 23. srpna 2017 Sandra

Potřeboval jsem olympiádu v roce 1942, litoval Holeček

Dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice Josef Holeček | foto: www.olympic.cz

4 2008
Když před šesti lety – coby jedenaosmdesátiletý elegán – dorazil Josef Holeček o dvou berlích na setkání olympioniků, naoko se omlouval: "Ty klacky mi dát museli. Zlobila mě noha, já začal být celej křivej, a to bych se nevešel do rakve."

Jen to dořekl, okolí se začalo hlasitě smát a on byl ve svém živlu.

Josef Holeček, věčný srandista.

Měl po mozkové příhodě, za sebou operaci s pětinásobným bypassem a stejně zůstával kusem chlapa. "Bez sportu bych tady už dávno nebyl," tvrdil dvojnásobný olympijský vítěz v kanoistice. První zlato získal na kilometru v Londýně 1948 a dostal za něj Jawu 250.

Když ho o čtyři roky později v Helsinkách obhájil, vysloužil si fotografický zvětšovák. "Oba dary jsem považoval za skvělé odměny. Ještě že se o nich nedozvěděl tehdejší předseda mezinárodní kanoistické federace, Angličan a amatér se vším všudy, určitě by mě diskvalifikoval," vzpomínal.

Nebýt války, těch darů za zlata by nejspíš bylo víc. Jenže když se v roce 1939 dostával do výtečné formy, Němci zavřeli loděnici na Císařské louce, kde trénoval. Závody se téměř nepořádaly, on tak jen tvrdě dřel. Sám s tradiční ironií říkal: "Já potřeboval olympiádu v roce 1942, kdy jsem byl nejlepší. Třeba v Helsinkách mi bylo 31, v tom věku jsem už myslel na důchod."

. Osudy zlatých medailí

Seriál k olympijským hrám

Čtěte denně
Až do 8. srpna, kdy v Pekingu začnou letní olympijské hry, vám budeme přibližovat osudy všech českých a československých vítězů. Jak triumfovali? Jak žili? A kde vůbec skončily jejich slavné medaile?

Dnešní 10. díl
Josef Holeček – kanoistika (C1, 1 000 m) Londýn 1948 + Helsinky 1952

Předchozí díly seriálu najdete ZDE.

Nikdy se sportem nechtěl živit, bral ho jen jako zálibu. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, pak přes třicet let pracoval v zahraničním obchodě, pomáhal i trénovat.

Kromě toho rád létal, odpočíval při modelařině, šikovné ruce mu pomáhaly při výrobě lodí.

Ano, své kánoe si dělal sám!

A s chytrostí. Když se chystal na hry do Helsinek, zjistil, že se bude závodit na otevřeném, a tudíž bouřlivějším moři. Připravil si speciální kánoi a dojel pro zlato.

"Na lodi neexistuje nic, co by se nedalo předem vypočítat. Ale zároveň neexistuje možnost, jak vypočítat to nejlepší. Navíc vždycky je třeba ten škopek nějakým úsilím pohánět kupředu. Samo to prostě nejede."

On sám byl plný sil. O "parník" vyhrál v Londýně před Kanaďanem Bennetem, v Helsinkách zase před Partim z Maďarska. "Prostě jsem jim ujel, nějak mi nestačili."

Na začátku 80. let odešel do důchodu a s manželkou žili na chatě nad Orlickou přehradou. I v osmdesáti pořád zářil nezdolnou energií, rád chodíval na akce olympijského výboru, na kterých jste ho nemohli přehlédnout. Vždy kolem něj totiž zněl smích.

Zlom přišel v jeho 84 letech, kdy vážně onemocněl a později zemřel. V paměti však zůstal urostlým elegánem se dvěma zlaty, o která teď pečuje jeho rodina.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze