Váží si ale i stříbra v oštěpu. „Už dlouho mě při něm bolí rameno.“ První zlatou si na stadionu Spyridona Louise pověsila v úvodu her po hodu diskem.
Ve všech třech disciplínách soupeřila s Renatou Chilewskou z Polska a v medailovém součtu ji předstihla. „Jsme kamarádky. Hodně jsme se hecovaly, to mi pomohlo,“ říká.
Jako dítě prodělala dětskou mozkovou obrnu. Má problémy s chůzí a koordinací pohybů, snáze se unaví. Přesto stihla vystudovat střední ekonomickou školu a vedle sportu až do paralympiády pracovala jako sekretářka.
„Těžko se to stíhalo,“ odpoví jen stroze na otázku, proč skončila.
Trénuje dvakrát nebo třikrát týdně až čtyři hodiny, na hřišti i v posilovně. „Činky miluju, i když bych se pod ně ani neměla přibližovat, protože mám i potíže s očima.“
Loni přivezla z nizozemského Assenu titul mistryně Evropy v disku a oštěpu, byla vyhlášena nejlepší paralympijskou juniorkou.
Vyrostla atletickým rodičům na pardubické Rudé hvězdě. Postiženou atletku tam teď poslední roky vede trenér Pavel Studnička.
Jaké má vzory - východočeského krajana Šebrleho? „Vážím si ho moc, ale ještě víc uznávám handicapované sportovce. Překonávají víc než zdraví. A vůbec už pak nezáleží na medailích,“ říká moudře.
Soutěže má za sebou. Teď se těší, jak zafandí ostatním a jak si prohlédne Atény. Po dárcích nebaží. „Přivezu si úžasné dojmy. Ty mi zůstanou navždy.“
 Veronika Foltová háže oštěpem. |
