Nejčastější otázkou, kterou Martina Schmoranzová dostává ohledně svého sportu, je...
„Jestli se mě nebojí chlapi. Ani nebojí. Já na to nevypadám, je to dobrý,“ směje se dívka-boxerka.
A navažme typickým dotazem číslo dvě: „Jestli je to opravdu natvrdo, nebo jen taková pinkačka. Natvrdo. Normálně jako chlapi.“
Doba, kdy by se někdo divil, že si dámy nasadí rukavice a helmy, je pryč. Však je ženský box na olympiádě i na Evropských hrách. A když jsme u toho, i v helmách se obě pohlaví zrovnoprávní.
„V roce 2017 nám je budou sundávat,“ říká Schmoranzová. Pro atraktivitu sportu dobře, pro vizáž účastnic asi ne: „Většina holek strašně lítá hlavou dopředu; myslím, že na začátku bude problém, že budou hodně rozsekané. Pro mě je to výhoda – já jsem pinkálek. Ty, co se bijí nablízko, budou mít za chvilku roztrhané obočí a tak.“
Schmoranzové je 28 let, na mistrovství Evropy byla už bronzová a velké ambice má i v Baku, jen kdyby neschytala na úvod ruskou mistryni světa Beljakovovou.
„Naštve to, z celého žebříčku jako jediná ještě pořád vyniká. Já většinou ve své váze skoro všechny porazím, jen s ní mám dvě porážky,“ říká, ale víru neztrácí: „Třeba ji do třetice všeho dobrého porazím.“
Když spolu vhlížíme do ženského boxu, je třeba jít na začátek cesty Martiny Schmoranzové. Začínala s kickboxem, boxem si chtěla zlepšit ruce.
„Jsem docela šikovná, šlo mi to,“ vypráví. „Nejsem silová. Jak říká moje trenérka, spíš takový vychcánek, co si bojuje na dálku a hraje si.“
Schmoranzová pracuje u policejní ochranné služby, nyní díky stáži na ministerstvu vnitra zažívá luxus: „Jen trénuju.“ Do života by sportovní um vnášela nerada. „Naštěstí jsem nemusela nikdy nic použít. Jsem policajt a evidovaný boxer, ublížit někomu ranou na ulici by bylo špatné. Nechci to zkoušet.“
O to víc se realizuje v ringu, v němž prý není moc řevnivosti. „Většinou jsme kamarádky, jen Rusky jsou samostatné,“ líčí. „Jinak se všemi super, Němci jsou můj adoptivní tým. Bavíme se před zápasem i po něm.“
„Holky se bojí o obličejíček“
Díky tomu, co zažila, má Schmoranzová srovnání. „V roce 2006 nás bylo na Evropě kolem patnácti, teď je nás třeba čtyřicet. Od doby, co se ženský box stal olympijským sportem, se rozrůstá.“
Že by touha po adrenalinu přicházela nehledě na pohlaví? „Jo, hodně holek začalo chodit trénovat, aby se vybouřily,“ souhlasí, ale upřesní: „Málokteré jdou zatím do zápasu, bojí se o svůj obličejíček.“
Kromě obav potenciálních partnerů vyvrací i to, že se v ringu bijí nasvalené amazonky. „Jasně, jsou holky, které byste jen stěží poznali od kluka, takoví malí junioři. Ale pak je tu třeba padesát procent holčiček, které vůbec nevypadají jako boxerky.“ Na vrcholných akcích se ostatně móda neřeší, trenýrky jsou předepsané velikosti buď v modré, či v červené.
Výběr oblečení je snadný, krušné jsou naopak záležitosti váhy. Schmoranzová boxuje v kategorii do 64 kilogramů, jenže na olympiádě jsou váhy pouze tři – a krajními metami jsou pro ni čísla 60 a 75. Přibírat nehodlá a shazování je kruté.
„Teď se musím dostávat ze svých 69 na 64. Trénujeme v saunaoblecích, upravuje se strava, na konci jste převážně na vodě,“ popisuje jedlíkova muka. Do 60 kilogramů hodlá hubnout pro Rio, ovšem s mementem: „Už jsem jednou takhle shazovala, ale zkolaboval mi organismus. Teď všechno uděláme pod lékařskou kontrolu.“
Pokud by dnes zdolala ruskou šampionku, ukáže, že přes tvrdá kritéria – na olympiádu projde v každé váhové kategorii jen osm žen – její cesta do Brazílie není nemožná.
A pak by i odříkání nad jídlem či pár modřin navíc jistě stály to.
