Tak třeba americká překážkářka Lolo Jonesová. Den co den se halová mistryně světa kochala pohledem na zlaté tretry.
"Když si je nebudu obouvat, nemůžu vyhrát," přesvědčovala se v touze po olympijském zlatu.
Včera si pro ně běžela. Ve zlatých botách. Vedla. A pak prohrála. Zlatou tretrou zachytila o předposlední překážku, ztratila rytmus a soupeřky se přes ni přehnaly. Vítězství bylo ztraceno.
Jako by sama sobě o den dřív předpověděla: "Když před sebou máte deset překážek, nikdy nevíte, co se může stát." Nevěděla, ale přála si něco jiného.
. Olympijský deníkZvláštní zpravodajka MF DNES Barbora Žehanová píše postřehy z Pekingu |
Teď Jonesová klečela na dráze, nadzvedla sluneční brýle a odkryla tak smutné oči.
Jen kousek od ní křepčila v nevěřícné radosti Australanka McLellanová, jež najednou i díky chybě soupeřky získala olympijské stříbro. Skákala, plácala se do stehen, takovou euforii pohledat.
Byl to okamžik radosti a bolesti zároveň. Jednou se tady na olympijském divadle hraje komedie, jindy tragédie, rozhodne o tom jen vteřinka.
A já prožívám oboje, ač ani jednu z dam neznám víc než z dohledu. Připomene mi to e-mail od kamaráda, který jsem ráno našla ve schránce.
Je v něm sepsán fiktivní článek o tom, jak Američané vyloučili z olympijské reprezentace skokana do vody, neboť ho nevychovávala svobodná matka, jeho rodinu nezasáhl hurikán, nepřekonával těžká zranění. Prostě se nehodil pro televizní vysílání. Neměl za sebou totiž silný příběh.
Jenže ono to vůbec není potřeba. Jonesová budiž důkazem. Olympijské hry umějí příběhy vykouzlit samy. Tohle divadlo rozhodně není nuda.
