Michal nejprve netušil, kam s otcem vyráží, až časem si uvědomil, že míří do emigrace. Do Kanady.
Skok do roku 1990. V přítmí u postranního východu z haly Pacific Coliseum ve Vancouveru čekal jedenadvacetiletý Michal po zápase místních Canucks proti Edmonton Oilers na Vladimíra Růžičku.
"Jako kluk jsem hrál fotbal, lyžoval, fandil Spartě," vypráví. "A tady jsem rád chodil na NHL."
Tehdy zastavil Růžičku, úplného nováčka v cizím světě, když kráčel k autobusu. "Asi čtvrt hodiny jsme kecali, oba jsme byli rádi, že si můžeme popovídat česky," říká Michal Beza.
"Růža na mě udělal vynikající dojem. Poznal jsem tu hodně našich hokejistů: Klímu, Šlégra, Nedvěda... Ale na Vláďu jsem vždy vzpomínal rád."
Skok do roku 2009. Michal je manažerem stavebních projektů.
"Právě jsme dokončovali muzeum na zdejší univerzitě za 32 milionů dolarů, když mi volal kamarád. Dělá pro kanadský olympijský výbor. Ptal se, jestli nechci pomoct s pořádáním her."
Michal kývl. A o pár měsíců později dostal nabídku pomáhat českým hokejistům. Hned souhlasil. "Nic lepšího jsem sehnat nemohl!" říká nadšeně. "Víte, já jsem pořád Čech. Opustit Československo tenkrát v šestnácti nebylo moje rozhodnutí. Nelituju toho, ale doma se cítím v Česku."
Už přes dva týdny kmitá kolem hokejové výpravy. Šoféruje, nakupuje, shání, zařizuje. "Udělám, cokoliv je potřeba," říká.
A před pár dny na něj padla další role. Kouč Růžička nerad mluví na tiskovkách anglicky a překlad po prvním utkání se Slovenskem zadrhával. Proto dostal šanci Michal Beza. Převlékl se do obleku, sedl si vedle Růžičky za dlouhý stůl, a byť mu do očí svítilo prudké světlo, bravurně tlumočil trenérovy výroky.
Trenér si na dávné setkání s krajanem před vancouverskou halou nepamatuje, ale za překládání ho chválí: "Zvládá to skvěle."
Na Bezovi je vidět, jak ho baví prožívat turnaj s národním mužstvem. V práci má zrovna kvůli ekonomické krizi volno, takže má čas.
"Vím, že spousta lidí u nás by chtěla být na mém místě," říká. "Na tyhle tři týdny nikdy nezapomenu."
