Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 19. srpna 2017 Ludvík

Prohra k hokeji prostě patří, nezoufá Sýkora

26 2002
Pardubice - Před čtyřmi roky srdce hokejového fanouška jásalo. Čeští hokejisté slavně triumfovali na olympijských hrách v Naganu a poprvé v historii si přivezli domů zlaté medaile. Před pár dny však tekly slzy. Obhajoba se nepovedla a cesta českého týmu skončila ve čtvrtfinále. "Určitě bych to však nepovažoval za neúspěch," říká pardubický obránce Michal Sýkora, který byl spolu se zlínským útočníkem Petrem Čajánkem jediným hráčem z české extraligy v mužstvu.

Olympijskou atmosféru okusil osmadvacetiletý bek poprvé ve své kariéře. "Prohra k hokeji patří. Je to sice hořké, ale můj dojem z olympiády to nijak nesmaže. Jsem šťastný, že jsem se mohl turnaje zúčastnit. Považuji to za čest," říká Sýkora.

Před čtyřmi lety český tým získal v Naganu zlato. Jak jste vlastně tehdejší úspěch prožíval?
V tu dobu jsme hrál v Chicagu a hokejové přenosy se vysílaly v televizi ve špatnou dobu, takže jsem ho prožíval spíše z doslechu. Díval jsem se až teprve na finále mezi emigranty v Chicagu. Bylo to takové trošku zvláštní. Klukům jsem to určitě strašně přál a byl jsem hrdý na to, že jsem Čech.

Vzal vás hodně u srdce zlatý triumf českého týmu?
Určitě, jako každého Čecha.

Objevila se tentokrát mezi radostí třeba i motivace být na příští olympiádě při tom?
To ne. V tu chvíli to bylo strašně daleko a vůbec jsem o tom nepřemýšlel.

Někdy v meziolympijském období ve vás nazrála touha zúčastnit se her v Salt Lake City?
Hlavně letos před sezonou, když jsem se vracel z Ameriky, tak mě to samozřejmě občas napadlo, ale nějak dvakrát jsem to neřešil, protože to není moje věc. Nejsem typem člověka, který by si dával cíle, jež nemůže ovlivnit.

Byl váš návrat ze zámořské NHL zpět do české extraligy ovlivněn také motivací být více na očích v boji o olympiádu?
Tam byly spíše osobní důvody, olympijská motivace to nebyla. Už jsem prostě nechtěl být v Americe, nic mi to nedávalo, to byla hlavní příčina. Myslím si, že kdybych zůstal v Americe, tak jsem se na olympiádu nedostal. To však říkám až teď.

Jak jste prožíval, když se vaše jméno objevilo mezi nominovanými hráči?
Samozřejmě jsem měl velkou radost, ani jsem to moc nečekal. Byl jsem překvapen. Byl to pocit zadostiučinení a ohodnocení práce.

Pomyslel jste v průběhu letošní sezony někdy na to, že jste blízko k olympijské nominaci?
Více méně to bylo jenom přes novináře. Já noviny sám nečtu, ale občas přijdu do styku s novináři při rozhovorech. Každá druhá otázka se olympiády týkala, takže to v podvědomí bylo. Já jsem se tím však nijak zvlášť nezabýval, snažil jsem se prostě hrát co nejlépe, jak jsem byl v danou dobu schopen.

S jakými myšlenkami jste do olympijského Salt Lake City odlétal?
Od trenéra Augusty jsem věděl, že tam jedu jako sedmý obránce. Proto jsem odlétal s tím, že pokud dostanu šanci, tak se budu snažit hrát co nejlépe.

Byl jste tedy s rolí sedmého beka smířen, nenesl jste to těžce?
Co může člověk dělat? Samozřejmě bych radši hrál, ale to je věc trenérů. Já jsem byl šťastný, že jsem se na olympiádu dostal. V takové konkurenci není ostuda být sedmým bekem.

Jak vypadaly první dny po příletu do Salt Lake City, když jste tam byli pouze ve trojici s Petrem Čajánkem a Pavlem Paterou?
Docela jsme si to užili, bylo to dobré. Byli jsme se podívat na bězích a na skocích. Chtěl jsem vidět nějaký jiný sport, protože později kvůli turnaji už to nešlo. Samozřejmě jsme i potrénovali. Tréninky byly náročnější, než se mohlo zdát. Bylo to fajn.

Zažil jste vůbec někdy tréninky ve třech?
Nezažil, bylo to pro mě nové. Sám jsem na to byl zvědavý.

Vlastně jste netrénovali jen ve třech, mezi vámi se objevil v úvodu přípravy i místní gólman David Spice...
Byl to celkem fajn kluk, ale sám říkal, že dva měsíce nebyl na ledě. Pro něj to byl obrovský zážitek, že si s námi mohl zatrénovat. Pro nás to bylo dobré zase v tom, že jsme nemuseli střílet na prázdnou bránu. Myslím, že jsme byli oboustranně spokojeni.

Na sehrání před turnajem měla mužstva minimum času. Je to málo nebo to nemůže týmům s tolika kvalitními hokejisty vadit?
Já si myslím, že na takový turnaj to stačí. Všichni měli pouze jeden trénink, takže je to pro všechny stejné a je to i spravedlivé. Nebral bych to jako velkou překážku.

Sledoval jste už kvalifikaci před hlavním hokejovým turnajem?
Moc ne, v podstatě jenom Slováky. Potkávali jsme se s nimi a mluvili jsem o tom. Neviděl jsem však ani jeden zápas.

Bylo pro vás překvapením, jak kvalifikace dopadla? Tedy, že Slovensko do hlavního turnaje nepostoupilo.
Jelikož jsem kvalifikaci nesledoval, tak to pro mě nemohlo být překvapením. Čekal jsem však určitě, že se Slovákům bude dařit víc. Myslel jsem si, že dopadnou jinak.

Slovenský tým se potýkal s uvolňováním hráčů z NHL. Vesměs přijeli pouze na jeden zápas a hned se zase vraceli na utkání svých klubů. Jaký je váš názor na tuto situaci?
Já o tom moc nevím. Myslím si však, že je měli uvolnit rovnou, a nebo vůbec, aby si mohli vzít hráče z Evropy. Buď jedno, nebo druhé. Bylo to takové polovičaté. V Americe je však víc věcí, kterým nerozumím a které jsou proti normálnímu myšlení. Pochybuji, že z 82 zápasů v NHL by zrovna jeden nebo dva, kdy by hráči byli na olympiádě, hrálo nějakou roli. Mělo však být po jejich, a tak tomu také bylo.

Olympijský hokejový turnaj je podle mého názoru pod velkým diktátem vedení NHL. Souhlasíte?
Samozřejmě. Všichni to víme. Jsou v podstatě neomezenými pány. Ze šesti nejsilnějších týmů hraje 95 procent NHL, takže turnaj je na nich samozřejmě závislý.

V základní skupině skončil český tým druhý za Švédskem, ale před Kanadou a Německem. Jak hodnotíte tato vystoupení?
S Německem to byla hra kočky s myší, v podstatě zahřívací kolo. Pak se Švédskem a s Kanadou to byly dost podobné zápasy. Nahoru dolů, pořád se to přelévalo, přitom jsme všichni věděli, že jakoby o nic nejde. Stejně však nikdo nechtěl prohrát. Se Švédy jsme nakonec o gól prohráli, ale mohlo to skončit opačně. S Kanadou jsme remizovali, ale myslím si, že jsme si zasloužili vyhrát.

Co čtvrtfinále s Ruskem a porážka?
Prohrát s Rusy na jeden gól je na naštvání. Mohlo to klidně skončit 4:1 pro nás.

Ruského gólmana Chabibulina, který byl hlavní postavou zápasu, dobře znáte z NHL. Byl to jeho výjimečný den?
Ne, já si myslím, že ne. Samozřejmě, když někdo v takovém zápase vychytá nulu, tak je to výjimečný den. Je to ale v každém případě vynikající gólman.

Na turnaji jste si zahrál pouze v základní skupině proti Švédsku. Jak bylo pro vás těžké prožívat zejména zápas s Ruskem ze střídačky?
Je to těžké, člověk to nemůže nijak ovlivnit. Pracují nervy. Radši bych byl na ledě a hrál. Zase na druhou stranu, co se dá dělat. Prostě se prohrálo. Nedal se gól a bez toho se nedá vyhrát. Já si myslím, že jsme byli lepší a zasloužili jsme si vyhrát.

Nevybral si český tým svou porci štěstí v Naganu?
Když někdo vyhraje olympiádu, tak musí mít určitě velkou dávku štěstí. Zda jsem si ho vybrali, to nevím. Nebo zda jsme si ho vybrali za celých šest let, kdy jsme získali řadu vítězství. Nevím. Určitě bych to však vůbec nepovažoval za neúspěch. Mám své výhrady k systému, kdy se o všem rozhoduje v jediném zápase. A Švédi do jednoho mají k němu určitě také výhrady. Je to prostě hop, nebo trop. Čtyři mužstva musí ve čtvrtfinále prohrát, to se nedá nic dělat. Aby však o tom rozhodl jeden zápas, to je trochu divné. Přijde mi to nefér vůči týmu, který prohraje.

Proti Rusku jste nastupovali až po Švédech, kteří nečekaně prohráli s Běloruskem. Jak jste vnímal tuto senzaci?
Bylo to samozřejmě překvapení. Čekal jsem, že si Švédové s nimi úplně lehce poradí. Potvrzuje se však zase to, že každý může každého porazit a že zápas není předem rozhodnutý. Na této úrovni je naprosto vše otevřené.

Vraťme se zpět ke čtvrtfinále s Ruskem. Dáte nahlédnout do kabiny, co se v ní dělo o přestávkách? Měli jste převahu, ale stále jste nemohli vstřelit gól.
Bylo to jako každý jiný zápas. Všichni do poslední minuty věřili, že gól vstřelíme. Vždyť ještě asi deset vteřin před koncem jsme měli šanci, aby to mohlo skončit jinak. A co se dělo v kabině? Všichni se povzbuzovali a všichni věřili.

V Naganu ve čtvrtfinále se Spojenými státy, které pro český tým nezačalo nejlépe, měl v kabině proslov kapitán Růžička. Po něm přišel obrat. Vzal si i tentokrát někdo z hráčů slovo?
Takových hráčů tam bylo víc a asi by nebylo fér mluvit o jednom, abych na někoho nezapomněl. Chtěli všichni. Někdo to řekl, někdo si to jenom myslel, ale chtěli všichni.

Jak vypadala kabina po zápase? V televizním rozhovoru po utkání měli trenér Augusta i kapitán Jágr slzy doslova na krajíčku.
Bylo to samozřejmě smutné. Prohra 0:1 zvláště ve čtvrtfinále a na olympiádě naštve. Je to směs vzteku a smutku, je to něco nepříjemného.

Jak dlouho tato nálada trvala? Nebo stále ještě trvá?
Chvíli si to budeme pamatovat všichni. Je to však sport a čtyři týmy po čtvrtfinále takový pocit musí mít.

Zápasem s Ruskem pro vás hokejový olympijský turnaj skončil?
Nejsem člověk, který sleduje hokej. Dozvím se, kdo vyhrál, nebo se případně podívám na góly. Hokej sledovat nebudu, už jsem zápasů viděl dost. Takže turnaj pro mě skončil.

Překvapilo vás vítězství Kanady zvláště třeba s ohledem na vzájemný duel v základní skupině?
Kanada měla kvalitní mužstvo. Přál jsem to však spíše Američanům. Částečně to bylo i tím, jak se chová vedení kanadského týmu po každém zápase s námi. Zdá se mi, že takoví hráči a osobnosti by to neměli mít zapotřebí.

Co může podle vašeho názoru znamenat pro další hokejový vývoj fakt, že se olympijské finále stalo severoamerickou záležitostí?
V každém případě to podle mne znamená, že nebudou dělat blbosti a na příští olympiádu opět hráče z NHL uvolní. Což je na jednu stranu dobře. A co to přinese dál? Kluci z NHL s nimi nevydrží v kabině. Všichni jsou namyšlení a až moc sebejistí, teď mají bohužel na co.

V NHL jste mnoho let působil, před letošní sezonou jste se vrátil zpět do Pardubic. Láká vás v tom případě ještě návrat do zámoří?
Já si myslím, že NHL je pro mě už uzavřená kapitola. Já do NHL už nechci, ale nevím, co se bude dít za rok. V Pardubicích mi končí smlouva, takže nevím. Zase je to to staré, nikdy neříkej nikdy. Pokud však jde o moje pocity v tento den, tak si myslím, že se do NHL už nevrátím.

Ze Salt Lake City jste se vracel zpět do Pardubic hned druhý po čtvrtfinálové porážce. Byl to útěk od zklamání?
Musím se přiznat, že hned asi po třech dnech se mi začalo stýskat po Pardubicích. Čtrnáct dnů stačilo a už jsem se těšil domů. A útěk od zklamání? Každý hokejista ví, že jeden musí vyhrát a druhý prohrát. Někde to v nás samozřejmě je, ale nebylo to poprvé ani naposledy, že jsme prohráli.

Takže nyní se vaše myšlenky stočily zpět k extralize a chcete si spravit chuť s Pardubicemi?
Život jde dál. Kniha je dočtená, tak ji zavřeme a otevřeme další. To je velká výhoda hokeje. Vlastně výhoda i nevýhoda. Když se nevyhraje, tak je to opět to samé. To nikdy nekončí, jde to pořád dokola. Nedá se moc dlouho žít z úspěchu a nedá se ani dlouho patlat v neúspěchu. Prostě se prohrálo.

V olympijském týmu se sešlo 23 výborných hokejistů. Dá se tento tým ještě někdy dohromady?
Já myslím, že už ne. Ani to není možné. Z jakého důvodu, při jaké příležitosti? Možná se někdy sejdeme v létě třeba v Jágr týmu, ale určitě ne všichni a v tomto složení.

Dá se tedy říci, že začíná nová kapitola českého hokeje?
To si také nemyslím. Prostě nový turnaj, nové mužstvo. Někteří kluci pomaličku končí, jiní se zase vyhráli v takové hráče, že už si tam zaslouží být. Tak to ale vždycky bylo a vždycky bude.

Po čtvrtfinálové porážce s Ruskem zazněla z úst řady hráčů slova, že by rádi startovali na letošním mistrovství světa ...
Já to slyším poprvé.

Například to prohlásil Jaromír Jágr. Prý pokud nepostoupí s Washingtonem do play-off, rád přijede na šampionát. Chtějí si tedy hráči zahladit olympijské zklamání úspěchem na mistrovství světa?
Opravdu nevím, slyším to poprvé. Je to těžké, sezona je dlouhá. Je to na každém hráči, zda bude mít chuť hrát hokej o měsíc déle. Neznám nikoho, kdo by nechtěl reprezentovat Českou republiku. Lidi by však měli pochopit to, že tělo je po sezoně unavené a některá zranění nejsou doléčena. Další sezona začíná za chviličku znovu a některé věci je potřeba doléčit, což vyžaduje čas. Nehledě na to, že když někoho trápí nějaký zdravotní problém, tak si uvědomuje, že nemůže podat výkon, jaký se od něho čeká. Bohužel novináři z toho vždycky udělají fámu. Já bych tímto prostřednictvím chtěl lidem říct, že to vždy nemusí být tak průhledné, jak to vypadá. My jako hráči nepůjdeme a nebudeme to každému vysvětlovat.

Pro vás je letošní světový šampionát lákadlem?
Je pro mě daleko. Nedívám se dál. Teď jsou pro mě důležité Pardubice. Závěrečné zápasy v základní části a úspěch v play-off. To je prioritní. Co bude potom, to se uvidí. Vzhledem k tomu, co jsem řekl o zraněních, tak se může stát cokoliv. Když budu nominovaný, budu zdravý a trenéři mě budou chtít, tak určitě pojedu.

Bude pro vás olympiáda spojena především se smutným koncem zápasu s Ruskem, nebo převažují pozitivní vzpomínky, které zklamání přebijí?
Vzpomínek je strašně moc. Prohra k hokeji patří. Je to sice hořké, ale můj dojem z olympiády to nijak nesmaže. Jsem šťastný, že jsem se mohl turnaje zúčastnit. Považuji to za čest.

Z pohledu úspěšnosti českých sportovců bude olympiáda spojena především se zlatým skokem akrobata Aleše Valenty. Jak jste prožíval tento výsledek?
Především to Alešovi neuvěřitelně přeji. Osobně ho moc neznám, i když jsme se měli příležitost seznámit. Vypadal jako klidný, pohodový kluk. Strašně se mi líbilo, jak se choval po svém vítězství. Jsem hrozně rád, že Češi zase získali zlatou medaili a že to byl zrovna Aleš. Ne že bych to nepřál někomu jinému, to ne.

Autor:






Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze