Tehdy dostal k Vánocům barvy, paletu, plátna a stojan. Od Štědrého dne do 2. ledna téměř nepřetržitě experimentoval. Výsledkem bylo dílo Čas jde nazpátek.
"Na plátno jsem nanesl hustou vrstvu kostní černě. Do ní jsem vymáčkl celou tubu kobaltové modři a rozvrásněným pohybem udělal kolo. Doprostřed jsem ještě obtočil kolečko ze starého hodinového strojku."
Obraz se Tonovi líbil. Ale je opravdu dobrý? Není? Nabídl ho na zkoušku galeriím. Ze tří jej vyhodili se slovy: Tohle není umění. Napočtvrté, v brněnské Kozí ulici, uspěl.
Obraz vzali do komise a později prodali za 3000 korun.
"Už vím, čím se budu živit," řekl si v euforii, rychle však plány přehodnotil. Umělecká škola se sportem skloubit nešla. Pedagogickou fakultu přerušil. Jen skáče. Galeriím nikdy víc své výtvory nenabídl.
"Ve čtrnácti jsem si potřeboval dokázat, že něco umím. Teď už maluju jen pro sebe. Jiní si zase pro sebe skládají muziku."
Má slabost. Vtrhne do krámku s výtvarnými potřebami a nakupuje ve velkém - aniž ví co. "Teprve u pokladny se ptám, na co které věci vlastně jsou."
Plynule přechází od jedné techniky ke druhé. Dokáže vášnivě malovat každý den, třeba měsíc v kuse. Až pak si dá pauzu. "Rád si listuju ve skicáku a hledám, co bych mohl realizovat. To je můj relax," říká.
Hrdý je na svůj první olej: zátiší s knížkou a jablkem. Zato nakreslit atletický stadion? To prý jde špatně. "Musela by v tom být značná dávka impresionismu."
Inspiraci hledá Ton ve světových galeriích. Vzpomíná na vyčerpávající pouť po mnichovské Pinakotéce. "Holandské mistry měli až na konci, kde jsem byl úplně mrtvý." V Aténách prozkoumá antické sochy.
Řecko okukoval už loni, po operaci kolene tam jel s kamarády na výlet. Autem z Brna až na Rhodos. Tentokrát ho čeká tvrdá práce. Ale konečně si splní svůj dávný olympijský sen. Před hrami v Barceloně 1992 byl malý Ton s rodiči na dovolené v Barceloně, procházel tam po kopci Montjuic, obdivoval sportoviště.
"Tehdy jsem si slíbil: Na další olympiádě už budu i já." Nebyl. K limitu pro Atlantu 1996 i pro Sydney 2000 mu vždy chyběly čtyři centimetry. Teprve letos se dočkal, čemuž po loňské operaci věřil málokdo. Společně s Jaroslavem Bábou a Tomášem Janků aspiruje na medaile. Přestal být mužem z davu.
"Nemohu čekat od médií, že na mě nevyvinou žádný tlak, když jedu do Atén s pátým výkonem na světě," říká Ton. "Ale nesmím se tím nechat svázat."
V hledišti Olympijského stadionu usedne 80 tisíc diváků, takovou atmosféru nezažil. "Žádné zběsilosti," přikazuje si. "Musím skákat s nasazením a zároveň si namlouvat, že jde o pouťák někde v Čechách." Když bude nervózní, vezme do rukou tužku a skicák.
 Skica Svatoslava Tona. |
 Skica Svatoslava Tona. |
 Svatoslav Ton. |
