|
Publikováno na názorové |
Spolu s nimi přicházejí do sálu bossové nejvlivnějších koncernů z těchto zemí. Slibují a dušují se, rozhazují kolem sebe milionové kontrakty.
Jistě, šéfové ČEZ a Plzeňského Prazdroje jsou tu také. Nacházíme se snad na světovém politicko-ekonomickém summitu? Nikoliv.
Právě v Kodani zvolí za dva roky dějiště letních olympijských her 2016. Těch her, na které se chystá kandidovat i Praha. A také Paříž, Tokio, Berlín, Chicago.
O sport však v Kodani půjde až ve třetí řadě.
Je nová doba. Volby olympijských měst se staly dějištěm politických bitev na nejvyšší úrovni, kde v týlu zbrojí armády podnikatelů a lobbistů.
Jsou to klání honosná a drahá, nikoli však rytířská.
Stejně jako nyní v Guatemale, kde padlo rozhodnutí o dějišti zimních her 2014.
Vítězem se stali Soči a Putin.
Nebo spíše Putin a Soči.
Intervence moci v podání Vladimira Putina byla klíčem k těsnému ruskému triumfu, soudí komentátoři. On to byl, kdo k projektu "Soči 2014" přitáhl největší ruské byznysmeny. On hřímal při prezentaci města. On přesvědčoval africké delegáty, pro něž jsou lyže jen nebezpečně vratkým nástrojem.
To vše se šedou eminencí v pozadí, plynárenským gigantem Gazprom, jenž předvolebními sliby přechytračil korejský Samsung.
Co na tom, že většina sportovců si přála olympiádu v Salcburku, v kraji zimním sportům zaslíbeném?
Co na tom, že korejský Pchjongčchang byl hodnotící komisí označen za nejlépe připraveného kandidáta?
Hry získalo ruské letovisko, které nežije zimními sporty ani nikdy nepořádalo významnou mezinárodní soutěž. A kde – na rozdíl od konkurence – dosud nestojí žádné použitelné olympijské sportoviště.
Ovšem byl to kandidát supervelmoci, jenž vložil do pouhé prezentace závratných 40 milionů dolarů.
Není to dobrý vzkaz pro budoucnost olympiád.
Ani pro ambice Prahy.
Zapomenuty jsou časy, kdy hlavy států olympijské volby ignorovaly.
Když Nelson Mandela podpořil delegaci Kapského Města při volbách v roce 1997, šlo o zcela ojedinělý jev.
Kdysi politici hry pouze zneužívali k propagandě v éře studené války. To když James Carter vyzval k bojkotu olympiády v Moskvě 1980 a Konstantin Černěnko dle hesla "oko za oko" nařídil svým spojencům neúčast v Los Angeles 1984. (A Fidel Castro na Kubě pro jistotu bojkotoval i hry v Soulu 1988.)
Zato nyní? Tonymu Blairovi přiřkli předloni masivní podíl na tom, že Londýn vybojoval letní olympiádu 2012 a ve finálovém kole voleb porazil Paříž. Naopak pro Jacqua Chiraka byla tehdy olympijská porážka s "nenáviděnými Angličany" jednou z posledních ran, které srazily jeho popularitu k bodu mrazu.
Od středy je králem pod vlajkou s pěti kruhy Putin a jeho miliardy.
Jak na takové scéně mohou obstát Praha, Klaus, ČEZ a spol. s českým konceptem skromné olympiády prosté gigantismu?
Snad jedině "vzpoura voličů z malých a chudších zemí", k níž vyzval norský delegát Gerhard Heiberg, může navodit nečekaný zvrat. Ale dokážou se sjednotit?
Norsko teď nasazuje do voleb dějiště dalších zimních her městečko Tromsö, ležící za polárním kruhem. Šlo by patrně o úžasnou olympiádu s fantastickými skandinávskými fanoušky v kolébce lyžování. Vzpomínky na zimní ráj v Lillehammeru 1994 jsou stále živé.
Jenže... Norsko, ale ani Česko nebo Rakousko nemají svého Putina.
Což je značné závaží. Prozatím.
