Jako by ho ani všechen ten kolotoč kolem her a přísná bezpečnostní opatření nevzrušovaly. Z míry ho nevyvádí ani neveselá atmosféra v českém skokanském týmu, který se propadl hluboko do průměru.
"Hlavně se každý musí porovnat sám se sebou," říká jeden muž, jenž proslul skromností a pracovitostí. "Ti kluci nemají co ztratit, mohou jen překvapit. Měli by být hlavně v klidu, skákat pro radost," říká o Jakubovi Jandovi a dalších následovnících slavných českých skokanů, kteří po čtyři desetiletí zatápěli všem alpským a severským soupeřům a ze skoku na lyžích udělali parádní medailovou disciplínu.
"Když to vyjde, tak by takový Janda mohl být do patnáctého místa - i to by byl úspěch. A vnuk? To víte, bude to jeho první velká mezinárodní zkušenost. Sám musí být ještě pečlivější a trochu větší rafan..." Ještě v letadle usrkával Jiří Raška whisky s ledem, zaháněl nachlazení a s klidem vypočítával příčiny, proč český skok na lyžích už není tím, čím býval.
"Je mi to líto, ale je to celý komplex problémů, které se točí kolem peněz. Máme dnes horší systém výchovy talentů, méně vrcholových středisek, málo možností tréninku, málo můstků - nejen těch velkých, ale hlavně malých pro děti. Horší je to i s materiálem. Ten z ciziny je drahý a doma se toho už moc nevyrábí. Dřív jsme dali dohromady všechno - vyráběly se tu lyže, vázání, boty, dnes je to mnohem horší."
Ale samo skákání se od Raškových dob dost změnilo. "Je hodně jiné. V styl s novými kombinézami skokany víc nadnáší. Nemusí být tak vysoké nájezdové rychlosti a skákání je mnohem bezpečnější, protože je o hodně pomalejší i doskok. A to zase působí na to, že se předělávají profily můstků. Já měl v roce 1969 v Planici, když jsem skočil světový rekord 164 metrů, nájezdovou rychlost 113 kilometrů za hodinu a při dopadu 135.
Dnes je to maximálně 105 a při dopadu často i pod sto.“ Jiří Raška připomíná, že se změnily i postavy dnešních skokanů. "Ideální kluci dnes jsou vyšší a lehčí. Třeba Matouš za mých časů vážil 80 kilo, to dnes už není možné." Zato schopnosti a náturu by prý nejlepší skokani měli mít podobné, jako mívali mistři před třiceti lety.
"Musí mít výborné odrazové schopnosti, dynamiku, rychlost, nesmějí se bát, měli by být vyrovnaní, klidní, nesmějí být plašani," vypočítává Raška. A jaký byl on? "Já byl kliďas, uměl jsem se správně nažhavit a v závodě podat o dvacet procent lepší výkon než v tréninku."
Olympijské hry, které doznaly tolik změn, Jiřího Rašku stále lákají a stále pro něho znamenají hodně. "Olympiáda má jiný punc než normální soutěže. To každý považuje za vrchol. Dnes je to hodně komerční záležitost, ale s tím se těžko dá něco dělat, to je vývoj. Tradiční olympismus se už prostě nevrátí. Ale pořád to stojí za to." A jaké bude Salt Lake City? "Amerika je Amerika, je velikášská, je to něco jiného. Uvidíme."
