Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Sobota 22. července 2017 Magdaléna

OČIMA REPORTÉRA: Tři týdny v Riu aneb hry kontrastů i radosti

Umělci a francouzští sportovci si užívají závěrečný ceremoniál, který ukončil olympiádu v Riu de Janeiru. | foto: AP

23 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Na začátku jsem psal, že toto budou hry kontrastů. A ano, skutečně takové i byly.

Po 23 dnech strávených v olympijském Riu nicméně sám sobě přiznávám, že mnohé jeho kontrasty mi už nepřipadají tak nepřirozené.

Najednou mi zapadají do tohoto města, které umí být tak moc emotivní, srdečné, podmanivé, zrádné i nebezpečné zároveň. Ladí mi se zemí, která bojuje sama se sebou a současně se snaží pohostit svět.

Po veslařském klání Ondřeje Synka se s kolegou Troelsem Christensenem z dánského Ekstrabladetu od dobrovolníků dozvídáme, že žádný autobus do tiskového střediska už nepojede, protože, víte, ve městě je zase zácpa a poslední autobus patrně kdesi v ní uvázl, my ani pořádně nevíme, kde.

„Jeďte radši metrem, ano?“

„Já zhruba vím, kde má zastávku,“ povídá Troels.

Slovo zhruba je ošidné. Ztrácíme se, jak jinak. Kolemjdoucí Brazilec nás za pomoci portugalštiny (nerozumím, vážně ne) a posunků (ano, už chápu) ochotně nasměruje.

Skifař Ondřej Synek v rozjížďce na olympijských hrách v Riu. (6. srpna 2016)

Vzápětí se k nám přišourá stará Brazilka, kupodivu hovořící anglicky: „Chlapci, ale ty akreditace si z krku sundejte. S nimi byste tady v těch místech nebyli v bezpečí.“

Poslechneme ji. Jdeme k metru přes čtvrť s bujícím pouličním životem a bezdomovec usazený na chodníku na nás míří rukou, cosi křičí a naznačuje výstřel z imaginární pušky.

Pak vkročíme do metra, jehož pět nových stanic překypuje čistotou a útulností. Jen úseky mezi stanicemi nám připadají až překvapivě dlouhé. „To proto, že v místech mezi stanicemi leží chudinské favely. Tam přece stanice dělat nebudou,“ vysvětluje nám dobrovolnice.

Bude zima. To je předpis

Ne, na toto město nesmíte naroubovat evropská měřítka. Jak chcete porovnávat třeba nákupní centrum Barra Shopping, vypadající jako pražské Palladium na druhou, s favelami na cestě do areálu vodáků v Deodoru, které jsou nepřehlednou změtí plechu, cihel, špíny, polorozbořených domků a zdánlivé beznaděje?

SOCIÁLNÍ VRSTVENÍ. Chudí se dívají dolů k oceánu. A závidí těm šťastnějším.

SOCIÁLNÍ VRSTVENÍ. Chudí se dívají dolů k oceánu. A závidí těm šťastnějším.

Hned vedle Olympijského parku vyrostl v jinak pohledné čtvrti Barra hotel Marriott, určený olympijské smetánce. Interiéry luxusní, poloha na první pohled lukrativní.

Jenže... Právě v jeho okolí je zápach z 200 metrů vzdáleného jezera Jacarepaguá a z okolních stok nejsilnější a s přibývajícím deštěm stále drtivější. A podobný se v závěru her šíří i z kanalizace v parku.

Byla to olympiáda spíchnutá občas ledabyle. Proto se její skládačka tu a tam předčasně bortila.

Ovšem také to má cosi společného se spletitou brazilskou povahou, kterou na jedné straně ovládá chobotnice byrokracie a mnoha nesmyslných předpisů a na straně druhé si chce dělat, co chce.

Fotogalerie

Proklínali jsme slovo „climatizado“, když jsme pravidelně mrzli v autobusech, v nichž klimatizace vytvářela cosi mezi Antarktidou a lednicí. Žádali jsme řidiče, ať ji vypne, nebo ztlumí. „To nejde. Předpis,“ odvětil. Konec diskuse.

Jindy jsme se naopak rozčilovali, že autobus odjel o deset minut dříve, než měl. Dobrovolnice pokrčila rameny, usmála se a vyřkla zaklínadlo: „This is Brasil.“ To je Brazílie.

S vědomím, že i tři týdny jsou příliš krátkou dobou, jsem se přesto snažil chápat odlišnosti Ria a této země.

Že na hlavních silnicích města prakticky neexistují odbočky vlevo. Že v metru jsou vášnivé polibky mileneckých dvojic zcela běžné. Že na kruhovém objezdu si to řidič namíří klidně do protisměru, protože zrovna nikdo další nejede, a tudy je to přece kratší. Že příjezd prezidenta Temela na tiskovou konferenci se promění ve vojenskou akci, při níž na každých 10 metrech stojí vojáci a jeho kolonu střeží vpředu i vzadu dva džípy s ostřelovači.

Ať se i Brazilci usmívají

Stejné džípy vartovaly denně také u Olympijského stadionu, s vojáky na korbě, kteří mířili samopaly do okolních ulic, kdyby odtud někoho napadlo střílet na hry jako při průjezdu autobusu čtvrtí Deodoro.

Ani těch 85 tisíc příslušníků armády a bezpečnostních složek chránících hry však často nevědělo, co mají dělat. Máme projít bezpečnostním rámem i při východu ze sportoviště na ulici? Budiž. Ale proč naopak za rohem vejdeme z ulice na sportoviště pouze s lehkým prohmatáním batůžku?

Ne, nedivme se. Zvykejme si.

Jin a jang Ria a jeho věčné protiklady lemovaly samotné hry. Nezapomínejme, jde o město, kde se odehraje dva tisíce vražd ročně. Pravda, většinou daleko od míst, kam olympiáda zavítala. Ale i na portugalského ministra školství útočili nožem a okradli jej, na novinářský autobus házeli kamení, zatímco ve favele Complexo de Alemao došlo k přestřelce policie s drogovým gangem a v další favele zastřelili policistu Hélia Andradeho, jenž měl dohlížet na bezpečnost her.

Etiopský vytrvalec Feyisa Lilesa běží pro stříbrnou medaili v olympijském...

„Olympiáda v Riu se neodehrála v umělé bublině. Naopak, denně se setkávala s realitou,“ prohlásil Thomas Bach, prezident MOV.

Byly to tedy nepovedené hry?

Ale kdepak, ani to ne.

Na jejich slavnostní zakončení cestuji s Borisem Hermannem, jihoamerickým korespondentem listu Süddeutsche Zeitung. V Riu žije už rok a půl. „Olympiáda se tu konala v hospodářské krizi,“ říká mi. „Ale když vidíš, jak nakonec proběhla, je to velké vítězství Brazilců. Celý svět se obával, že to tu skončí bezprecedentním chaosem. Brazilci jsou teď šťastní, že svět se mýlil.“

Potom vypráví, jak v domě, kde bydlí, místní až do pozdního rána spontánně oslavovali fotbalový triumf nad Němci nebo jak dokonce i lidé ze slumů nadšeně jásali, když judistka Silvaová, pocházející z jejich středu, vybojovala zlatou medaili.

„Rio je krásné i komplikované město. Ale toho dobrého je tu pořád víc než toho zlého,“ tvrdí. „Hry měly v těžké době přinést Brazilcům aspoň trochu radosti. Což se jim povedlo.“

Podle průzkumu agentury Ibope 57 procent Brazilců soudí, že olympiáda zlepšila image jejich země ve světě. Pomohla též vylepšit místy tragickou dopravní infrastrukturu Rio de Janeira.

Starostu města Paese i tak diváci při závěrečném ceremoniálu vypískali (pískat na místní politiky je tu národním sportem), naopak guvernérce Tokia Koikeové, která převzala vlajku s pěti kruhy, bouřlivě aplaudovali.

Starostka Tokia Yuriko Koikeová přebírá v Rio de Janeiru olympijskou vlajku.

Starostka Tokia Juriko Koikeová přebírá v Rio de Janeiru olympijskou vlajku.

Pohled na stadion Maracaná během závěrečného ceremoniálu na konci olympiády v...

Pohled na stadion Maracaná během závěrečného ceremoniálu

Kulisou slavnostního zakončení byly částečně potemnělé chodby na ochozech stadionu a obří generátory proudu, které přemístili ke stadionu Maracaná, neboť prudké deště vyřadily přísun elektřiny nejen v celém okolí Olympijského parku, ale též v oblasti Maracaná.

Nejvyšší čas raději vše ukončit.

Slavnostní zakončení olympiády v Riu de Janeiru se neslo ve znamení samby.
HRY ROBOTŮ. Pořadatelé příštích letních olympijských her v Tokiu 2020...

Když oheň dohořel a my opustili stadion, obával jsem se, že se stejně jako po slavnostním zahájení staneme součástí nekoordinovaného srocení davu, jenž se nedůstojně pere o volná místa v prořídlých autobusech. Jenže místo toho tu byly ohrádky, usměrňující frontu, plynule se pohybující k čekající řadě autobusů. Když olympiáda skončila, konečně začíná fungovat bez chyb, napadlo mě.

V zemi, kde se při řešení problémů nejčastěji používá slovo „amanha“ (zítra), to bylo příznačné.

Přesto díky, Brazilci. Díky za hry, jaké jste ve své zemi nakonec zvládli.

A hodně štěstí.

Protože jak varuje můj známý ze Süddeutsche Zeitung: „To nejtěžší má tohle město teprve před sebou. Peníze v Riu nejsou. Kvůli hrám se ještě pokaždé někde našly nebo odkudsi do Ria připutovaly. Ale teď už nebude kde brát.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze