Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


  • Čtvrtek 17. srpna 2017 Petra

Odvrácená tvář Ria: favela Rocinha, město bohů i dvou set tisíc lidí

FAVELA. Rocinha, tady o olympiádu vůbec nejde: 200 tisíc lidí žije v koncentrátu bídy, chudoby i naděje. | foto: Miroslav Němý, MAFRA

8 2016
Rio de Janeiro (Od našeho zpravodaje) - Stáli jsme v úzké a nepříliš vábné uličce. Okolo jako lidští mravenci kmitali chlapíci s plynovými bombami, aby bylo na čem vařit. Před námi tři mladí kluci usilovně bubnovali na plechové vědro a plastové nádoby, když mě někdo začal tahat za ruku, ať se otočím. Otočil jsem se - a kolem mě zrovna procházel muž s automatickou puškou a pistolí za pasem.

„Nefoťte ho,“ prosil Pedro a bylo jasné, že to rozhodně myslí vážně. „Tohle je drogový dealer. Ale nás zná, problémy nebudou.“

Problémy by začaly, kdybychom se posunuli o pár kroků dál, do polosvěta mafie a drog. Tohle je favela Rocinha. Město ve městě, útočiště pro 200 tisíc obyvatel Ria.

Odvrácená tvář olympiády.

Pedro má na sobě dres brazilského národního týmu. Edson se zase ve fotbalu málem dostal mezi profesionály místního velkoklubu Fluminense, než mu ošklivě zlomili kotník. Ale pořád umí, ne že ne: míč si zvládne doslova přilepit nejen na obě nohy, ale i na čelo či na zátylek, což s chutí pozoruju, když si čutá s několika chudými kluky.

Pedro a Edson nás provázejí největší z favel v Riu, což je synonymum pro městský slum. Oba jsou rodáky z Rocinhy, oba mluví skvěle anglicky a oba jsou tím pádem živoucím důkazem, že favela může být sice chmurná až do nebe, ale naděje zní nezmizela.

Město bohů? Nevěřte všemu

„Vláda nad Rocinhou ztratila kontrolu. Ztratila ji nad celou Brazílií,“ říká Edson a ukáže dolů, kde se otevírá neuvěřitelně panoramatický i truchlivý pohled na Rio.

Na obzoru je oceán a před ním luxusní čtvrť Sao Conrado, jedna z nejlepších v olympijském městě. Hned vedle ní, oddělena mostem pro pěší od brazilské architektonické legendy Oscara Niemeyera, začíná favela.

Domky skoro až metastázují, jak těsně jsou nalepeny na sobě. Rio má podle odhadů 6 milionů obyvatel, v několika stovkách favel jich žije asi třetina. V celé Brazílii je takovýchto slumů na šest tisíc.

SOCIÁLNÍ VRSTVENÍ. Chudí se dívají dolů k oceánu. A závidí těm šťastnějším.

SOCIÁLNÍ VRSTVENÍ. Chudí se dívají dolů k oceánu. A závidí těm šťastnějším.

Ale než se začnete pohoršovat nad tím, že extrémně bohatí jsou hned vedle mimořádně chudých, tak pozor: dozvíte se, že tohle divné spojení je pro nemajetné z Rocinhy spásné, neboť jim dává práci.

Podřadnou, kolikrát plnou ústrků, ale aspoň nějakou.

A práce je vzácná, proto favela roste jako houba. „Každý týden přibudou další a další, hlavně muži. Z chudších částí Ria i z celé Brazílie. Byt, to je pro ně místnost s pryčnami a společným záchodem. Lidi tak nelze přesně spočítat,“ říká Edson.

Pojem favela světu představil oceňovaný snímek Město bohů, drastický příběh dvou kluků ze stejnojmenného slumu Cidade de Deus. „Je to zajímavá a pravdivá story, ale ne univerzální. Tahle favela patří k nejhorším,“ přibližuje Edson.

I proto tu s kamarádem provázejí turisty. Nechtějí nic kašírovat ani přehánět, nechtějí generalizovat. Ukazují bídu i úsměvy. Sny o lepší budoucnosti promíchané s chmurnou realitou. Místní kadeřnictví, obchůdky, kulečníkové bary, a dokonce i sexshop. Taky špínu, zápach, drogy a zbraně.

Favelu.

Policie? To už je lepší mafie

Křižovatkou kráčí kordon těžce vyzbrojených policistů v neprůstřelných vestách a Pedro neváhá: „Pokud si musím vybrat, to už mám radši mafii. Ta je aspoň z místních lidí.“

Policii tu nemá rád nikdo. Za to, že podniká zátahy proti drogám, čímž šlape po krku důsledkům, ale nikoli příčinám, tedy masivnímu pašování narkotik z jiných zemí Jižní a Latinské Ameriky. Za to, že pálí po gangsterech z vrtulníků, neboť je to bezpečné, jenže každý tu trne, jestli se kulky od zdí neodrazí jeho směrem.

Pedrova volba je však z nouze.

NEVÍTANÍ HOSTÉ. Policii ve favele v Riu de Janeiro nemá rád nikdo.

NEVÍTANÍ HOSTÉ. Policii ve favele v Riu de Janeiro nemá rád nikdo.

Mafie? „Je pokrytecká, populistická,“ říká Edson. „Na Den dětí tu pořádají obrovské párty, ale samozřejmě za to příště něco chtějí. A pak se jim špatně říká ne.“

Štve ho, když místní děti vidí bosse se zlatými hodinkami v drahém autě a pak chtějí být jako on, protože jiné bohaté lidi neznají. Bohatý totiž přece znamená úspěšný!

Do toho mafie podplácí policisty, ti sami si neváhají říkat o přilepšení k platu a kolikrát se tyhle dva světy spolu přátelí. Těžký výběr, že?

Těžký je i život ve favele, kde ještě v 50. letech vládla džungle, tekla řeka a žili tu hadi a opice. Pak se původní farmářská oblast začala brutálně zvětšovat jako po anabolikách. Prý platí rčení: co dítě, to patro domu. Edson má už jen tři sourozence, jeho maminka šestnáct!

NA HRANĚ. Konec Ria de Janeiro. Dál už není kam růst.

NA HRANĚ. Konec Ria de Janeiro. Dál už není kam růst.

Někde chybí i dlážděné cesty. V nejhorším úseku naší trasy je otevřená kanalizace plná jakéhokoli odpadu, na který si dokážete vzpomenout. Splašky míří rovnou na ulici, čemuž odpovídá zápach. Pobíhají tu krysy, ze zdí visí trubky a některé domy jsou u sebe tak blízko, že se mezi nimi procpe spíš pes, člověk nikoli. Jde z toho na vás tíseň. Utéci odsud je životní výkon.

Vítané záblesky normálnosti

Rocinhou se často prohánějí zájezdy v jeepech či minibusech, které ani nesjedou z hlavní cesty. „Tohle lidské safari mi přijde nedůstojné,“ říká rázně Edson, a jelikož chce stav věcí změnit, je otevřený.

Ukazuje bídu - i normalitu.

Jít do favely je zároveň běh proti zdi vlastních předsudků. Ano, je to často strašná, pro Evropana nemyslitelná chudoba, ale občas i fádní scény. Dole, tedy nejblíž hranici s bohatým Riem, jsou pizzerie i hostely. Mototaxi kmitá tam a zpět, ideální způsob obživy pro místní. Není to dozajista nic k popukání či k závidění, ale žít se tu dá. Mnohem lépe než na spoustě jiných míst v Riu, v Brazílii, na celé planetě.

Rocinha má své vlastní banky, tělocvičny i nemocnice, jakkoli v nich může nedostatek personálu vést k tragédiím. Má také podnikatelské příležitosti - a hlavně pravidla.

SVÉRÁZNÁ VÝZDOBA. Rocinha, to jsou i všudypřítomná graffiti, tohle znázorňuje...

SVÉRÁZNÁ VÝZDOBA. Rocinha, to jsou i všudypřítomná graffiti, tohle znázorňuje brazilský fotbalový tým pro MS 2002. Muž v horní řadě asi není populární...

Když nás zajímá bezpečí návštěvníků, tak se průvodci nejdřív v žertu trumfují: „To vás spíš okradou na Copacabaně!“ „Váš iPhone šestku nechceme, sami máme sedmičku.“

Pravda je dle Pedra mnohem prostší. „Žijí tu většinou úplně normální lidi, jen musíte vědět, kam jít - a kam už ne,“ líčí.

Turisté nejsou automatický cíl, ale překročit neviditelné prahy může být fatální; zkušenost s člověkem, který si mezi ostatními kráčí se zabijáckou výbavou, vše náhle staví do úplně jiného kontextu.

Všichni bohové ještě neodešli

Pedro i Edson jsou jako knihy a chrlí jeden příběh za druhým, stačí jen obrátit stránku dalším dotazem.

O vodě: často tu teče obden a někde chybí celý týden, což je v létě dost velká potíž, a tak skoro všechny střechy na sobě mají modré nádoby, které slouží jako rezervoáry.

O elektřině: místní ji prostě neplatí, stejně tak daně. Je to jakási svérázná „společenská smlouva“ s vládou. Kašlete na nás, nezařídíte nám vzdělání, infrastrukturu, bezpečnost? Pak vaše pravidla nebereme.

JAK MŮŽE TOHLE FUNGOVAT? Ani místní netuší, ale jde to. Černé přípojky na...

JAK MŮŽE TOHLE FUNGOVAT? Ani místní netuší, ale jde to. Černé přípojky na elektřinu tvoří ve favele Rocinha kilometrové „hady“. Její obyvatelé za ni neplatí.

Proud do domácností míří skrz neuvěřitelné útvary, spleti desítek a stovek drátů zmuchlaných na stožárech. Lezou po favele jako nekonečná klubka hadů, čekali byste obří zkrat. „Sám nevím, jak to funguje. Ale funguje to,“ prohodí Edson.

Je upřímný a smířlivý. Rocinha totiž není nejhorší - ani náhodou.

Můžete tu najít práci a můžete vést, zvlášť v lepších pasážích, docela normální život. Hlavně na severu Ria je mnohem tíživěji; co chybí na penězích, nahrazují násilí a beznaděj. Co je pro Rocinhu nejhorší částí, tam platí skoro za standard.

NEJHORŠÍ PASÁŽE. Množství odpadků a zápachů se tady vymykalo.

NEJHORŠÍ PASÁŽE. Množství odpadků a zápachů se tady vymykalo.

Olympijské stadiony jsou až kdesi za horizontem, tak daleko od „města bohů“. Bohové jej neopustili, jen jsou vrtkavější a zlomyslnější, než jak si obvykle představujeme.

I práce Edsona a Pedra to pomáhá mírnit. Na jejich túře vás nikdo nenutí dávat peníze žebrajícím dětem. Ano, přijdou pouliční hudební představení, ukázka mixu bojových umění a tance jménem capoeira či holčička, která tvoří své vlastní suvenýry. Podle hesla, že každý musí nejdřív sám něco nabídnout - a vy se pak sami rozhodnete, jestli jim jako ocenění (ne)dáte pár riálů.

Když ve favele každý odpoví na pozdrav a většinou se na cizince zároveň usměje, pomyslíte při tom na tak častou ohroublost, sobectví a zhýčkanost západního světa.

BRÁNA DO NEBE. Co také jiného vás na vrcholu Rocinhy může čekat...

BRÁNA DO NEBE. Co také jiného vás na vrcholu Rocinhy může čekat...

Když ona zmíněná dívenka při potlesku oceňujícím její snahu zrudne a stydlivě se usmívá, vidíte mezi spletí toho všeho zlého naději. „Budoucnost bude lepší. Tyhle děti už chodí do školy,“ věří Edson.

Vláda, kterou místní z velké části nesnášejí, aspoň pár domů zbourala a nahradila je novými, takže se přestaly šířit nemoci. Dole, na hraně dvou světů, zase pro mládež vystavěli nová sportoviště; zdarma, podmíněna jen školní docházkou.

Nad Riem se začíná smrákat. Slunce ještě svítí na noblesní Sao Conrado, Rocinha je skryta ve stínu.

Takhle to tu obvykle chodí.

Ale ne pořád. Naštěstí ne.

Organizátoři her se zaměřili na bezpečnost:







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze