I když o paní učitelce angličtiny s píšťalkou dobře vědí. „Je to určitě můj vrchol kariéry,“ skoro se zajíkala očekáváním.
Loni na podzim jako první žena v historii české ligy rozhodovala zápas v roli hlavní sudí.
Má i mezinárodní zkušenosti: předloni byla na mistrovství světa žen v Kanadě, na jaře řídila semifinále Ligy mistrů Malmö - Frankfurt a také mezistátní zápas Španělsko - Dánsko. „Delegát FIFA mě tam hrozně chválil, začala jsem tušit naději i na olympiádu,“ připomene.
Domnívá se, že ji právě možnost řídit mužský fotbal pomohla. „Na špičkové úrovni se ženský fotbal řídí jako mužský, nechává se víc volnosti.“
Olympijský turnaj žen hraje deset mužstev na stadionech po celé zemi. Jak se připraví? „Hlavně, aby se mi nic nestalo, abych se nezranila,“ usměje se. Ale bodyguarda si prý najímat nehodlá.
Pak vážněji dodá: „Přesné pokyny ještě nemám. Ale určitě musím v létě hodně běhat, v Řecku bude strašné vedro.“ Před časem si najala i kondičního trenéra.
Těší se na Atény i atmosféru her. „Bydlet budeme asi všichni rozhodčí v jednom hotelu. Obvykle se ráno chodívá i společně trénovat.“ Věří, že jí zbude volná chvilka. „Moc ráda bych se podívala na atletiku. Ale pískání v cizině je balzámem na české fotbalové prostředí,“ říká.
Poradit si nechá i doma, jejím životním partnerem je bývalý mezinárodní rozhodčí Roman Berbr.
„No, nějaký dáreček si zasloužím, ne?“ usměje se a prozradí přání: „Potřebovala bych nový parfém.“ Klidně s antickým motivem.
Výši odměn na turnaji zatím nezná. Ale ví, že asistent Amler, který se jako jediný Čech zúčastnil světového šampionátu 2002 v Asii, tam vydělal skoro milion korun.
Pouze dva čeští sudí již vkročili na olympijský trávník. V roce 1920 v Antverpách to byl Josef Fanta a v roce 1964 v Tokiu pak Václav Korelus.
