"Jezdíme rychlostí 120 až 150 kilometrů, elitní posádky ještě rychleji," vyprávěl 26letý Dominik Suchý v malebné chaloupce svých rodičů v Přívěticích na Rokycansku krátce před odletem do ruského dějiště zimních olympijských her. Byl už před čtyřmi lety ve Vancouveru, se čtyřbobem pilota Iva Danileviče obsadil dvanáctou příčku. Teď bude stroj řídit Jan Vrba.
TETOVÁNÍ PRO SOČI. Bobista Dominik Suchý
"Úspěchem bude, když umístění z Vancouveru vylepšíme," plánoval Dominik Suchý. Sám začínal jako atlet, byl dokonce juniorským mistrem republiky ve skoku do dálky. Ale pak disciplínu změnil.
Jak se vůbec seběhlo, že se z atleta z Plzně stal bobista?
Boby se mi líbily odmalička. Od doby, kdy jsem viděl film Kokosy na sněhu. Od 15 let jsem se o ně intenzivně zajímal, ale na bobech se může jezdit až od osmnácti. Potom jsem se ozval předsedovi svazu, ten mi dal kontakt na pilota Vláďu Hladíka. S ním jsem v roce 2007 začínal.
Vy jste zdaleka nebyl první atlet, který se v Čechách přeorientoval na boby.
Jasně, takovými průkopníky u nás byli v tomhle směru Honza Kobián s Puškárem.
Co bylo vaší motivací? V Čechách asi není tak úplně jednoduché dělat tenhle sport.
To máte pravdu, není. Je to v podstatě amatérský sport, spoustu věcí si děláme a zajišťujeme sami. Atletiku jsem dělal od sedmi let, je to individuální sport. Pořád jsem byl sám jenom s trenérem. K bobům mě táhl kolektiv a adrenalin.
Bobista Dominik Suchý
Adrenalin zřejmě souvisí i s vaším velkým koníčkem, kterým je létání. Je to tak?
Odmala jsem chtěl být vojenský pilot, ale to je dneska dost těžké. Když jsem na gymplu maturoval, tak nikde tenhle obor ani neotvírali. No a pak už jsem začal jezdit boby a na nic nebyl čas. Chtěl bych si aspoň udělat pilotní zkoušky, ale zatím jsem to nestihl.
Ale zpátky k bobům, nakolik je příprava odlišná? Co z atletiky se vám hodilo?
Prakticky celá atletická příprava. Jen jsem k tomu musel přidat posilovnu, ale to mě baví. Musel jsem přibrat asi dvacet kilo, ale pokud možno neztratit moc z rychlosti. I u bobů musíte být rychlý a dynamický.
"Italům s vývojem pomáhá Ferrari. A Američané mají BMW boby." Dominik Suchý, bobista |
A co další změny? Atletickou přípravu si představuji někde v teple, toho si na bobech asi moc neužijete…
Ale jo, když jsou peníze, tak na podzim vyrazíme na Kanáry. (úsměv) Jinak je to ale spíš opravdu v zimě.
Když jsme u financí. Musel jste kvůli bobům sáhnout do úspor?
To je vždycky spíš věc toho pilota. Je ale pravda, že řadu vybavení si kupujeme za své.
V posádce jste brzdařem. Co si mám jako laik pod tímto pojmem představit?
To je ten, kdo naskakuje do bobu jako poslední, ale obecně se tak říká i těm dvěma uprostřed co naskakují z křídel. Já bývám třetí. Brzdař má prakticky jediný úkol - v cíli zabrzdit. (smích)
A ti dva uprostřed mají jakou funkci?
Z legrace se jim říká pytle nebo závaží. Ta křídla bob odtrhávají, rozjíždějí. U nich je dominantní síla. Brzdař by měl být zase z celé posádky nejrychlejší.
Lákalo vás někdy být pilotem bobu?
Už jsem ho řídil, jel jsem dva závody. V tom druhém jsem se vyboural, dal jsem si pořádně do hlavy, takže teď už budu jenom tlačit.
Vy už jste reprezentoval před čtyřmi lety ve Vancouveru, kam jste se za tu dobu posunul?
Tehdy jsem byl úplný nováček, byl jsem ze všeho vykulený. V bobu jsem jezdil tři roky a teprve v olympijské sezoně jsem začal jezdit s Ivo Danilevičem ve svěťáku. Od té doby jsem v áčku pravidelně.
TETOVÁNÍ. Před OH 2010 ve Vancouveru ozdobily levou paži Dominika Suchého olympijské kruhy, teď přibyl na pravou ruku znak her v Soči.
Jaká je vůbec konkurence v českém týmu?
Letos byla obrovská, na nominačních závodech bylo víc než 20 borců. Je to dáno i tím, že na olympiádu jede jenom jeden pilot. Já si navíc před rokem přetrhl křížový vaz v koleni, takže jsem byl celé jaro na vážkách, jak se to projeví. Ale koleno drží a fyzička šla nahoru.
Před Vancouverem jste si nechal udělat speciální tetování s olympijskými kruhy. Přichystal jste něco speciálního i letos?
Jasně, to už je tradice od Lillehameru, dvacet let. Letos jsme byli celá posádka. Já mám jeden ze symbolů olympiády v Soči.
České boby i přes nějaké dílčí úspěchy nepatří do světové špičky, jak na vás nahlížejí elitní posádky?
Němci, Američani, ti jsou celkem v pohodě. Ale třeba takoví Rusáci nás moc neberou. Jenže ti se nebaví s nikým. Nejvíc se kamarádíme s Polákama.
Přesto jste loni dokázali být v jednom ze závodů Světového poháru v Německu pátí. Jak byste ohodnotil tento výsledek?
To byl zázrak! Tam se sešlo úplně všechno, boby nejsou jen o běhání, ale i o materiálu a nastavení stroje. V tom se těm elitním posádkám vůbec nemůžeme rovnat. Velké státy sypou i do bobů obrovské peníze.
Když už jsme u toho materiálu. Pořád ještě závodíte na osm let starém bobu, který jste koupili od Slováků?
Ano, pořád. (úsměv) Ale ta čtyřka je velice dobře udělaný bob, ten kousek se povedl, jezdí dobře.
SPECIALITA. K nutné výbavě brzdaře českého čtyřbobu patří i speciální tretry. Není to levná záležitost, jeden pár vyjde na 10 tisíc korun.
Zatímco konkurenci pomáhají i světoznámé automobilky...
Pro příklad: Italům pomáhá s vývojem Ferrari, Američané mají letos BMW boby.
V čem je ještě rozdíl?
My letos odjedeme sezonu se dvěma páry nožů, třeba Němci jich mají dvacet. Mohou volit podle jednotlivé dráhy, kvality ledu. A pak je to samozřejmě možnost tréninku před zimou, ta je u nás téměř nulová. Třeba Švýcaři měli před sezonou 200 až 300 tréninkových jízd, Honza Vrba dvacet až třicet.
Když se teď ohlédnete zpátky, nemrzí vás, že jste nezůstal u atletiky, která je přece jen v Čechách sledovanějším sportem?
Ne, vůbec. Určitě ne. Boby, to je ten pravý adrenalin. Není to jen o běhání.
