Spadl vám veliký kámen ze srdce?
No... Teda... Já vůbec nevím, co vám mám k tomu říct. Mně to přijde pořád hrozně neskutečné. Když jsem přijížděla před poslední položkou, tak jsem si říkala: A jéje. To zas bude. Tady na mě koukají z tribuny.
Kdyby z tribuny. Dva miliony lidí v Česku na vás koukaly.
No právě. A já si říkala: Zas tam dám dvojku a budu čtvrtá. Vůbec jsem nevěřila, že bych mohla takhle dojet za Darjou druhá.
A co jste si říkala, když jste pak při poslední položce hned první ránu minula?
To jsem si pomyslela: A už je to tady! Ale pak si povídám: Ne, pro Ondru Rybáře prostě musím ty zbylé čtyři rány dát a hotovo. On mi říkal, že každý závod byl jak na trní, protože jsem vždycky jela o medaili a pokaždé si ji prohrála tou střelbou. Tak teď jsem si pomyslela: Za mnou je docela mezera, takže když budu střílet za jedna, mohla bych to udržet.
STŘÍBRNÁ. Gabriela Soukalová v cíli olympijského závodu na 12,5 kilometru s hromadným startem.
SLZY V CÍLI. Gabriela Soukalová pláče štěstím po zisku olympijského stříbra v závodě s hromadným startem.
Všimla jste si, že i vedoucí Darja Domračevová jde na trestné kolo?
Ne, vůbec nevšimla, nesledovala jsem ji. Já si říkala, že s ní stejně nemá cenu závodit, protože to bych tam pak udělala ještě víc chyb. Snažila jsem se pohlídat aspoň to, co šlo. Protože Darja tu běhá a střílí úplně božsky.
Ale jednou se netrefila i ona.
No, já pak přijela na trestné kolo a byla jsem udivená, co tam Darja dělá. To mě překvapilo. Ale i kdyby běžela dvě kola a já jedno, tak mě stejně dojede a porazí, takže to je jedno.
Myslela jste si, že vás dojede i někdo zezadu?
No právě. Čekala jsem, že tam dají některé holky nulu a že já pojedu už utavená a navíc psychicky na dně z toho trestného kola - a že mě určitě předjedou. V půlce posledního kola po té náročné zatáčce a po prvním kopci jsem měla strašnou krizi. Myslela jsem si, že už ani nedám nohy dopředu a začala jsem cítit křeče v chodidlech. Ale doufala jsem, že když budu mít na nejvyšším bodu ještě 10 vteřin k dobru, tak že sjezdy do cíle umím, tam už to nikomu nedaruju. A když mi tam potom hlásili, že mám pořád ještě zhruba 80 metrů náskok, řekla jsem si: To bude dobrý. Byla jsem v transu.
Pocity na stadionu už pak byly uvolněné?
No... nejdřív jsem přidala, protože jsem si pořád myslela, že v posledních metrech mi budou šlapat na paty a dojíždět mě. Ale když jsem se asi 200 metrů od cíle ohlídla, tak už jsem věděla, že i když pojedu pomalu, ty holky mě nedojedou.
Při dojezdu jste si pak řekla co?
Já si říkala: To snad není možný! Teď už mě vlastně nemůžou předjet, teď jsou daleko, to už musím dát. Byla jsem ráda, že nemusím s nikým sprintovat. Tohle byl tak strašně náročný závod tím, že ty podmínky byly tak těžké, kopce velké a zatáčky náročné na nohy a držení těla. Už jsem cítila, že to není taková pohádka jako ten první závod v Soči, kdy se běželo mnohem líp.
Je to nejhezčí den ve vašem životě?
Určitě. Vážně, fakt. Jsem tak hrozně ráda. Myslela jsme při těch položkách i na svoji rodinu, jak bych jim tu medaili hrozně ráda přivezla domů. A při poslední položce hlavně na našeho trenéra. Ono se říká, že nikdo není nenahraditelný, ale já myslím, že v tomhle případě by Ondru Rybáře někdo nahrazoval opravdu jen velmi těžko. On má takové schopnosti vést mančaft, dává do toho celé své srdce a navíc je tak perfektní osobnost charakterově. Takoví lidé se hledají lupou.
