Od Sarajeva je to letos třicet let...
Tenkrát ta stříbrná medaile byla vyvrcholením desetiletého úsilí, kdy tým bojoval společně. Zrály jsme, rostly, procházely úspěchy i neúspěchy. Ale než byla stříbrná medaile v Sarajevu, tak bylo také čtvrté místo v Lake Placid. A řada dalších úspěchů. Jen bohužel tehdejší doba neumožňovala novinářům, aby byli u toho a aby se o tom lidé dostatečně dozvěděli. Takže bylo na nás, abychom něco předvedly na olympiádě. Což se podařilo.
Tehdejší doba měla specifika...
... a právě, že když tady byla celá řada výkonů, které by si prezentaci zasloužily, tak je škoda, že to nešlo. Buďme rádi, že dnes to jde.
Kromě toho, že nastal převrat a tedy že už se o lyžování píše častěji, jak se běhy změnily?
Změnila se spousta věcí. Technikou počínaje a také systémem trénování. Ale už se k tomu moc nemohu vyjadřovat. Už jsem tomu docela vzdálená, a i když pracuji ve strukturách olympijského výboru, tak nemůžu specificky říct, co je a není jiné.
Přejděme tedy k dětské olympiádě. Co na tenhle nápad českých hlav říkáte?
Je to naprosto unikátní projekt, jak přiblížit olympismus – tu myšlenku olympismu a všechny procedury, které jsou na opravdové olympiádě. A také jak propojit bývalé olympioniky s mladou generací, která možná jednou bude mít šanci na olympiádu jet.
Mrzí vás, že za vašich mladých let nic takového nebylo?
My jsme si to se sestrou vynahradily tím, že jsme si na olympiádu hrály doma na dvoře. (směje se) Ta podstata, ten sen být jednou na olympiádě, ta tady byla vždycky.
Kolik jste na dvoře dostala od sestry medailí?
(usměje se) Žádnou. To jsme si jen představovaly, že je dostaneme. Jen jsme si o tom povídaly. Byl to sen a taky záležitost fantazie.
A když se vám ten sen v roce 1980 v Lake Placid poprvé splnil a získala jste bronz v běhu na 5 km klasicky, jaký to byl pocit?
Velmi zvláštní. Ale dokázala jsem si tím, že když člověk opravdu něco chce, tak to dokáže.
