Na osmi olympiádách i šestnácti univerziádách byl šéfem mise František Dvořák. V roce svých 70. narozenin, byť stále plný energie, se však rozhodl předat své know-how mladšímu nástupci.
"Martina Doktora jsem si už před čtyřmi lety vytipoval. Znal jsem ho dobře jako sportovce i jako studenta. Pak jsem sdělil svůj nápad Jirkovi Kejvalovi a shodli jsme se: Martin je ideální typ," říká Dvořák. Bývalému kanoistovi slíbil, že mu zůstane do her v Riu 2016 k ruce jako jeho zástupce a poradce.
"Taková nabídka se neodmítá. Je to pro mě výzva," říká Doktor. Proto se vzdal i své pozice v kanoistickém svazu.
Není vám líto, že už nebudete šéftrenérem kanoistů? Zvlášť po olympijském úspěchu?
Trošku jo. Ale doufám, že aspoň malinko se k trénování dostanu přes mládež a v klubu. Opouštím kanoisty v době, kdy mají potenciál a přišly první medaile. Práce na ČOV mě však posune výš.
Kdy ta nabídka přišla?
S Františkem Dvořákem jsme se o tom bavili už v roce 2009. Tehdy mi řekl, že už nebude místopředsedou déle než čtyři roky a že bychom mohli v budoucnu spolupracovat. No a v průběhu posledních měsíců jsme o tom s ním i s Jiřím Kejvalem (novým předsedou ČOV) diskutovali častěji a častěji.
Takže v Londýně jste už okukoval, co všechno má šéf mise při olympiádě na starosti?
Tím, že jsme bydleli v odloučené vesnici u kanoistického kanálu, jsem si vyzkoušel i práci jakéhosi minišéfa mise. Ale jinak jsem na sledování hlavního šéfa mise zase tolik času neměl.
Ten občas musí lepit koberce v olympijské vesnici, shánět postele či připojovat kabely. I na takovou práci jste připraven?
Na to jsem zvyklý z pozice šéftrenéra. Kanoistika není bohatý sport, aby mohl brát s sebou na akce kustoda, který by vše zařizoval. Díky tomu jsem univerzál a umím rychle reagovat. Ale ono teď nepůjde jen o práci šéfa mise na hrách, i té další je hrozně moc. Mládežnické olympiády, rozvojový program, financování přípravy, jednání se sportovními svazy...
Když jste byl ještě závodníkem a František Dvořák šéfem mise, nastaly situace, kdy jste si mu stěžoval, že něco nefunguje?
Ve vyhrocené olympijské atmosféře občas máte pocit, že něco funguje špatně. Jenže když o tom pak přemýšlíte, zjistíte, že šlo víceméně o drobnosti. Občas jsem se dostal do pře s ČOV, třeba před hrami v Sydney 2000 kvůli marketingu, ale nešlo o nic stěžejního. A kdybych se ocitl v pozici lidí, kteří tehdy stáli proti mně, asi bych jednal stejně jako oni. Ani by nebylo v pořádku, kdyby po každé olympiádě přišla z každého svazu zpráva se slovy: Všechno bylo v pořádku, děkujeme. To by nikam nevedlo.
Koho byste si nyní představoval ve svém realizačním týmu?
Abych přišel na sportovní úsek ČOV a řekl: Pánové, vy tady končíte, protože si sem vezmu své lidi? To nejde. Úsek fungoval velice dobře a pracuje kontinuálně. Tým je potřeba udržet. Ani tam hned nechci nějak extrémně šéfovat a myslet si, že jsem snědl všechnu moudrost světa. Nejdřív musím zjistit, o co jde. I proto jsem rád, že tam František zůstane a bude mi nápomocen. Neříkám, že nic měnit nehodlám. Ale určitě nepůjde o zásadní věci a zásadní filozofii.
František Dvořák vždy musel odpovídat na otázky novinářů, kolik tipuje medailí na příštích hrách. Kolik jich bude v Soči?
To po mně hned nechtějte, dejte mi čas, ať se rozkoukám. Ale těsně před londýnskou olympiádou se mi medaile tipnout docela povedly. I když jsem myslel, že jich bude o jednu víc, jedenáct.
No vida. Váš předchůdce se při tipování držel spíše u země.
Původně jsem měl v nejoptimističtější variantě pro Londýn napočítáno dokonce 17 medailí. Ale na druhou stranu – jako sportovci mi tohle tipování bylo vždycky proti srsti. Vím, jak hrozně rychle se naděje mění na zoufalství, když třeba začne vítr foukat z druhé strany.
