Je sobota dopoledne a na žďárském náměstí Republiky se tak trochu netradičně tvoří hloučky lidí. Kdepak, nejde o žádný mítink, ani se nechystá žádná protestní akce či dokonce válka, kterou - přeženeme-li to tak trochu - prožívali v posledních dnech v Kyjevě.
Vlastně šlo o komorní, ale zato sympatické poděkování. Jestliže olympijské hry v Soči za bilion korun měly být pýchou a měly dokazovat, že Rusko má peníze, pak ve dvacetitisícovém městě na Vysočině, odkud pochází již pětinásobná olympijská medailistka, se nesla děkovná akce v daleko, ale opravdu daleko skromnějším duchu.
Malé pódium, žádní výsostní hosti. Tedy, promiňte. Dva přijeli. Ale o těch se ani nedá říct, že by to byli hosti, neboť rychlobruslařka Martina Sáblíková a její trenér Petr Novák jsou ve Žďáře doma.
Platí i u Sáblíkové, jež dost cestuje: všude dobře, doma nejlépe? "Mám hodně oblíbených míst ve světě, ale kdo by se netěšil domů," usmívala se v rozhovoru pro iDNES.cz.
Tak jako jinde v republice, kde už přijímala gratulace, tak i doma několikrát slyšela to slovo: Děkujeme! Ale rutinou se pro ní nestalo. "Tohle šílenství k tomu patří, nevadí mi to. Já jsem přijela, protože to chci lidem vrátit," povídala a do rukou dostala další květinu. Píšeme další, jelikož po sobotním dni stráveném ve Žďáře by si pomalu mohla otevřít květinářství.
Originální název stánku s květinami by byl: Červené a žluté. To jsou totiž barvy Žďáru, do nichž se většina gratulantů snažila stylizovat kytky, a tak jich dostala skutečně mnoho.
"Jsme rádi, že je Martina naše, Žďáru," prohlásil do mikrofonu náměstek hejtmana Kraje Vysočina Vladimír Novotný, jenž odtud pochází. "Tak to teda ne, Martina není Žďáru, Martina je vysočinská," odvětil hejtman kraje Jiří Běhounek a rozesmál všudypřítomné slovní přestřelkou.
Kromě projevů politiků byl program proložen představením místního sbor, dále zahrál na trubky i žesťový kvintet a co víc... To, co se poslouchalo nejlépe, byla národní hymna. Píseň Kde domov můj zahráli poté, co Sáblíková zařízla do velkého dortu, který dostala.
Pak už jen podepisovala a podepisovala, až... jí došly karty. Honem rychlé sháněla, jestli nemá nějaké rezervní u sebe její maminka Eva, ta však neměla, proto Martina předstoupila před zbytek asi padesáti čekajících z několika set a řekla: "Promiňte, mohli byste počkat? Už mi došly karty. Seženu je."
Velmi sympatický krok.
Dojela domů, potěšila zbytek asi padesáti lidí, kteří na ni čekali a... Zase příště! Kdy? Třeba po Pchjongčchangu 2018. "Myslím, že Martina má určitě na to, aby za čtyři roky získala další medaili," prohlásil trenér Petr Novák.
